V poušti přece neprší

V poušti přece neprší! Aneb Silvestr 2008.

Tak co! Jak jste strávili Silvestra? Byli jste na párty s lidmi, s kterými jste si vlastně neměli o čem povídat a nezbylo Vám než se ožrat jak zvířata? A co jste dělali před tím a co pak? Čučeli na akční filmy a seriály v telce? Nebo se plácali na bílém bahně na přeplněných sjezdovkách?

My jsme se Sqwerem rozpomněli, jak krásně nám bylo před dvěma lety na Silvestra na Sahaře, kde v tuto dobu počasí přeje motorkám mnohem více než u nás. Tak jsme vyrazili znova. Tentokrát v rozšířené sestavě. Beba (KTM LC4 ADV), Honza (Yamaha WR 450), Jordy (KTM LC8), Marek (KTM LC4 ADV) a Sqwer (KTM LC8), který si vzal batůžek Markétu. Sqwer Markétou se tak vozili ve dvou po pistách mezi Douz a KsarGhilane a občas s námi vyrazili nakrátko do dun. Úderná skupina Beba, Jordy, Honza a Marek (Dubai rallye a Dakar na čtyřkolce) jsme vyrazili do pouště Grand Erg Oriental.

Původní cíl naší výpravy – slané jezírko v dunách nedaleko Alžírské hranice nám překazilo počasí. Tunis nás přivítal ještě sluníčkem, ale než jsme dojeli do Douz, tak už lilo a lilo. Sqwera, Markétu a naše přebytečné věci jsme nechali v hotelu v Douz a ještě před soumrakem jsme dojeli ke cafe u pevnosti. Cafe je legendární polorozpadlá bouda vyzdobená tričky závodníků a všemi možnými plakáty a obrázky na téma motorky a 4×4. Správce nás nechal přespat, uvařil nám čaj, z blízké pevnosti přišel na kus řeči velitel. A protože od pěti hodin byla tma a slunce nenabilo přes den kolektory baterie, tak jsme šli spát v sedm hodin. V noci zesílil déšť a děravou střechou domečku začalo proudem téct. Naštěstí pár míst zůstalo suchých, tak jsme si přestěhovali věci a spacáky a spokojeně dospali svítání. Jenže ráno chuť jezdit v dunách za souvislého deště a zimy dosahovala skoro nuly. Pracně jsme se vzájemně vyhecovali a chvíli po svítání jsme vyráželi. Utěšuju kluky, že na poušti přece neprší a za chvíli bude hezky. Kolem parku Djebil, kde chovají reintrodukované gazely Oryx, jsme se v dešti posunuli po pistách na protilehlý jižní cíp parku. Odsud jsme vyrazili po velice pěkné cestě písečnými dunami směr stolová hora Tembain. To bylo asi 20km v opravdu pěkných dunách. Potkali jsme protijedoucí partu Rakušáků na croskách s doprovodnými auty. To se jim to jelo bez spacáků. V dunách jsme se trochu pováleli, přesto, že byly promočené od neustávajícího deště, tak se místy bořily. U stolové hory Tembain je pouštní camp pro Germány a turisty, kteří se sem vozí od moře. Ale i pro ně je, jak nás informovali, předražený. No alespoň jsme se měli kde schovat. Vzhledem k dešti (v poušti přece neprší), zimě a nedostatku benzínu pro LC8 jsme upustili od plánu pokračovat k jezírku na alžírské hranici. Protože se nám zdála původní cesta kolem parku Jebil dlouhá a v GPS i mapách byla naznačena východní cesta „skrz“ park, vrátili jsme se k plotu parku Djebil a zkusili jej objet z východu směr na KsarGhilane. Žádná cesta tam ale nabyla a jelo se napřímo podle GPS dunovým polem. Nádherná trasa, duny byly akorát veliké, aby se pohodlně jezdily a skákaly.

Jak jsme jeli rozděleni ve dvojicích, tak po 20km jsme na místo srazu dorazili jen já a Honza. Jordy s Markem zůstali někde vzadu.Vracet se pro ně nemá v tomto terénu vůbec smysl. Čekali jsme do tmy, zkusil jsem dojet na blízký sousední bod podle GPS, zkoušel jsem volat Marka satelitním telefonem, ale nic. Pak padla tma. Kluci měli stan a my ne, tak jsme si řekli, že snad nějak noc v poušti v dešti přečkají (v poušti přece neprší) a my se musíme především postarat sami o sebe. Už jsme byli promočení úplně durch. Věděl jsem, že asi 25km od nás na hlavní trase do KsarGhilane je cafe. Tedy pár stanů, kde místňáci vaří čaj a jídlo pro turisty, které tady vozí cestovní kanceláře v terénních toyotách. Vyrazili jsme po pistách. Mezi tím se již zcela setmělo. Honzovo světlo svítilo jak za dušičky a tak jel za mnou, který jsem si svítil přídavným xenonem. Kus před cafe jsem věděl, že je dunové pole s docela velkými dunami a snažil jsem se je objet ze severu. Neomylně jsem se trefil doprostřed dun a tak jsme se ještě za umělého osvětlení svezli v dunách. Podle GPS jsme měli být těsně u stanů, jenže v černočerné tmě nebylo nic vidět. Najednou jsem zahlédl červené světélko. V prvním okamžiku jsem si myslel, že to je světlo vysílače v KsarGhilane, jenže ten je přeci jen hodně daleko. Pak se světlo několikrát mihlo a mě došlo, že nám někdo signalizuje. Berber žijící ve stanech nám mával klackem vytaženým z malinkatého ohýnku. Jaká byla naše radost.

Okamžitě jsme domluvili spaní v jednom ze stanů a večeři. Měli mu přijet Taliáni na večeři a dorazilo jich méně, tak nás pohostil čorbou a kuskusem. Když jsme se sušili u mini ohýnku, tak nám udělal čaj, bubnoval na bubínek a ještě nám půjčil tradiční kabáty z velbloudí vlny s kapucí. Stále znova jsem zkoušel satelitní telefon, až najednou se Marek ozval. Dostal se mu prach do karburátoru, motorka odmítla jet. Jordy je s ním, mají stan a jsou v pohodě. Ale zkusí opravit a přijet. Po delší době volá, že je opraveno, popisuji mu cestu a body z GPS a kluci vyrážejí do tmy. Už jsme se ukládali ke spánku, když se nad obzorem vyhouply kužele reflektorů, trvalo ještě dlouhou dobu, než se ozvaly motory a objevily se reflektory. Postavil jsem se na malou dunu s blikající čelovkou na hlavě a kluky jsem navedl jak maják. Všichni jsme si moc oddechli, že tento dlouhý den dobře skončil a jsme zase všichni pohromadě. Kluci dostali čorbu, kuskus, čaj a padli do spacáků. Tu noc naštěstí nepršelo, protože stan byl děravý jak z války. Ráno nám Berber nachystal k snídani placky pečené v písku s marmeládou nebo sýrem, čaj, kafe a řekl si velmi rozumnou cenu.

V protisměru přijel Sqwer s Markétou, s kterými jsme se dokomunikovali přes satelit a kteří spali v KsarGhilane a jeli do Douz. Domluvili jsme se, že společně strávíme Silvestra mimo jakékoliv město pokud možno nejvíce v poušti. Naše cesta dále pokračovala do oázy KsarGhilane, která je známá svým horkým sirným jezírkem do kterého jsme s rozběhem naskákali. Odpoledne bylo docela hezké počasí, tak jsme nechali všechny věci v campu a jen s prázdnými motorkami vyrazili směr ElMida. Tento okruh jsem jel již na jaře a tak mě překvapilo, že po překročení hřebene se jelo v písku výrazně hůře, než když byl na jaře suchý. Otočili jsme tedy za prvním hřebenem a obloukem se vrátili zpět do BirAinsebat.

Tento výletík si nejvíce užívali Honza a Jordy. Honza proto, že na WR450 se po dunách vozil jak na horském kole a Jordy zase proto, že těžkou LC8 neustále zvedal. Také jsem si dal pár pádů, ale přesto se nám v těchto dunách, které jsou už pořádné, líbilo. Nejzábavnější můj pád vlastně nebyl pád, ale propadl jsem se vrstvou mokrého písku do suchého a motorku utopil současně předním i zadním kolem až po osy. Nezbylo než jí povalit a odtáhnout na pevnější písek. Po návratu jsme čerpali benzín a Jordy s překvapením zjistil, že LC8 žere v dunách 15l/100km.

Večer koupačka v horkém jezírku, místní předražené pivo a pak společná večeře s turisty. Nechávali takové zbytky na společných tácech a my byli tak hladoví, že jsme se neostýchali a o zbytky si řekli. Noc v berberském stanu, naštěstí na posteli. Podlaha se totiž díky dalšímu celonočnímu slejváku změnila na jezero – v poušti přece neprší.

Pršelo a pršelo a byla zima (v poušti přece neprší). Zamítli jsme cestu do Tataouine na pečená kuřata, protože vede po rychlých pistách a to by nám byla zima. Zamířili jsme tedy do Douz, ale u cafe, kde jsme před tím spali, jsme to vzali zkratkou přes duny kolem domečku Marabuta, abychom se v dunách zahřáli. Počasí se začalo umoudřovat a vykouklo sluníčko. Tyto duny se jely krásně i s bágly. Za dunami jsme narazili na několik italských teréňáků a motorek. Jednomu praskla spojka na řetězu a neměl náhradní. Já mu dal svojí a za to jsme dostali pivo, sýr a pršůt. V cafe u pevnosti jsme domluvili spaní na noc, zajeli do Douz na kuře, nákup piva a vyzvednutí Sqwera a hned zpátky do pouště. Silvestrovský večer byl krásný. Vypili jsme během chvilky u ohýnku z rákosu všechno pivo a slivovici, zavolali přes satelit domů a v deset hodin jsme už spali.

Ráno zase pršelo (v poušti přece neprší). Morálka pod bodem mrazu. I dakarák Marek se tvářil, že na motorku dnes nevleze. Z původního plánu přes duny na Bir Soltane zase sešlo. Vzali jsme to alespoň okruhem kolem parku Djebil a pak přímou čarou přes planinu s malými dunami asi 100km do Douz. Večer jsme s klukama zašli do hamánu – místních lázní. Vyhřeješ se v páře (cca 60 stupňů), nohy si máčíš v kýblu s horkou vodou a pak si tě vezme do parády svalovec a namasíruje. Jen jsem vzdechal a všechno ve mě praštělo. Pak večířka v hospodě vyzdobené fotografiemi Meoniho a dalších. Klobásky na grilu, vodní dýmka. Povolili nám přinést si pivo, ale plechovky nesmí stát na stole, musí být v batohu a na prázdné nám přinesli koš s igelitovým pytlem. Inu islám má svá pravidla a ta se musí ctít.

Ráno se mi nedaří ty lemry vykopat z hotelu a tak před polednem vyrážíme na duny za Sabria a k nalezišti pouštních růží. Sqwer s Markétou statečně ve dvou jede dunami. Co tomu asi říká spojka? Projeli jsme vesničku ztracenou v dunách, z domečků už koukají jen střechy a větrné čerpadlo na vodu. Pak se uprostřed pouště objevuje voda a mě se daří utopit celé přední kolo do písečného bahna. Bez Jordyho pomoci bych tam byl ještě teď. To jen potvrzuje, že v poušti přece nikdy neprší. Duny k nalezišti pouštních růží byly zase jiné. Bílé, více se sypaly, ale daly se nádherně jezdit. Sqwer sice s občasnými pády, ale jinak bravurně, jel s Markétou. U naleziště růží otáčka a po dně jezera, které je normálně vyschlé a teď je plné bahna (v poušti přece neprší), se vracíme do ElFaouar. Zde se loučíme se Sqwerem, který jede zpátky do Douz a s Markem, kterému zítra jede trajekt, aby se stihl podívat na start Dakaru.

S Jordym a Honzou propočítáme dojezd LC8 a raději tankujeme z Markovy motorky 10l. Ten bude za 20 km ve městě a nebude ho potřebovat. My vyrážíme na úžasnou pistu okolo El Chott Jedid. Tato pista je legendární, jako přímka rovná cesta dlouhá 70km, která se pouze houpe na terénních vlnách. Jedeme rychle jak idioti a skáčeme horizonty. Na pistě je hodně kamenů a tak mám přední ráfek brzy jak bačkoru.

Do Douz dojíždíme za tmy, Honza je z návratu po silnici přes El Chott Jedid na WR450 trochu nešťastný. V hotelu potkáváme cestovatele z Adventury, kteří byli na Silvestra v poušti na velbloudech, jenže zase v noci odjíždějí, tak si holek ani nevšímáme a jdeme raději na pivo.

Ráno svítí sluníčko a tak kluky vyháním z teplých spacáků do zimy. Nemáme žádný plán a chceme do dun. Přes naše oblíbené cafe u pevnosti se přehoupneme přes duny k Marabutovi. Asi jsme se už roztrénovali, tyto duny jsme projeli jak nic a ještě jsme několikrát kličkovali, abychom nevyjeli na planinu tak rychle. Od Marabuta na náš oblíbený GPS bod T1-06, kde jsme čekali za soumraku na kluky. Po cestě se přede mnou a Jordym objeví kličkující králík (asi místní pouštní králík divoký) a maže si to pěkný kus před námi. U T2-06 se rozhodujeme zamířit na asi 20km vzdálený bod El Klikha. Nevěděli jsme do čeho jdeme a byl to náš nejlepší výlet. Duny začaly skoro vzápětí a pořád se zvětšovaly. Na bodě El Klikha jsme byli za chvíli (aspoň se nám to tak zdálo). Čekali jsme nějakou skálu nebo horu, ale na tomto bodě není vůbec nic. Ani bufík s pivem a párkama nebo tak něco.

Otáčíme směr Ksar Ghilane. Protože vím, že z toho to směru jsou před Ksar Ghilane velké duny, tak si to namíříme na pistu asi 10km před Ksar Ghilane. Nepomohli jsme si. Velké duny střídají malé duny, občas malá údolíčka s velbloudí trávou a křovisky. Jedeme, skáčeme, jedeme, skáčeme, občas se válíme. Je to to nejtěžší, co jsem zatím jel. Celé dunové pole totiž jedeme proti srsti. Každá duna má dvě strany – jednu pozvolnou a druhou prudkou. Zatím nám to vždy vycházelo, že jsme jeli ve směru pozvolném nebo podélném. Teď nám ale nezbývá než jet duny ze strmého směru. Takže rozjet na protisvahu, vyjet po hladším kousku a pak nějak prorazit nebo přeskočit ostrý okraj na vrcholku. Je to vysilující, často zůstáváme pod vrcholkem zahrabáni nebo padáme zpátky. Někdy jsou hřebeny tak vysoké, že nezbývá než kličkovat mezi dunami a křižovat jak na plachetnici proti větru. Těchto 25km jedeme skoro dvě hodiny. Vyčerpaní a žízniví padáme do jezírka v Ksar Ghilane. Hned ale zase skáčeme ven, dotakováváme výborný pašovaný lybijský benzín a jedeme jak o závod po hlavní pistě do Douz. Připozdilo se a za chvíli bude tma. S posledními paprsky slunce jsme u pevnosti. Pár km před Douz jedeme už za tmy. Je to o strach skákat přes terénní vlny na cestě do tmy za hranou, kam světlo nesvítí.

Poslední den v Douz chceme věnovat focení a filmování v dunách. Minulé dny bylo na focení šero a navíc jsme jezdili, tak že jsme nestíhali fotit. Plán je jet přes pevnost na Bir Soltane, nespěchat a konečně něco nafotit, když už svítí sluníčko. Sqwer dostává od Markety volno a tak vyráží s námi. Kousek za Douz se mu ale rozskákala motorka na muldách, trochu si zaplachtil a už ho vezeme do nemocnice. Tam nařizují operaci ramene, tak sháníme letenku do Čech a dopravu na letiště.

Druhý den vezeme motorku pickupem do přístavu. Honza s WR se veze taky, já a Jordy si vychutnáváme moc hezkou cestu prosluněným Tunisem. Celníky musíme docela ukecávat, že máme motorku bez člověka, ale nakonec nám napíší papíry pro návrat a pustí nás. Jenže trajekt má přibližně 12 hodin zpoždění a vedle je otevřený free-shop s pivem tak máme docela problémy se s motorkami v noci nalodit.

Fotogalerie

Jak se to Sqwerovi vlastně stalo – video

Povídání o poušti RadioBeat – část 1 MP3

Povídání o poušti RadioBeat – část 2 OGG

Beba 2008