Tuareg Rallye

Tyto zprávy Vám aktuálně přinášela:

Tuareg Rallye

Baví Vás psát? Mě docela ano. Jenže pořád píšu jen o sobě a svých zažitcích a tak jsou všechny moje články  sebestředné. A jak mi poslední dobou přátelé vyčítají, tak v nich oslavuji sám sebe a z ostatních dělám blbce. Má vůbec cenu pokračovat? Asi ne, ale mě to nedá. Ne nebudu se snažit, že to bude jiné než jindy, to už nedokážu.  A tak prostě budu vyprávět. Kdo mě nezná, tak si to přebere a kdo mě zná, tak to pochopí. Nebo taky ne.

Kterak český turista v Marocké poušti ke štěstí přišel.

Nejsem závodník, většinu života jsem strávil na kajaku a k motorce jsem přišel k jako báječnému nástroji na cestování. Nic není krásnějšího než noc pod širákem vedle motorky v poušti Gobi, týden cesty od civilizace a dva týdny cesty k civilizaci.

Motoráj Maraton mě nadchnul, Sqwer mě inspiroval. A jak mi pravil Milda z Touratechu před odjezdem: „ Teď ukaž, co umíš. Vytahovat se s lehkou motorkou na XL rallye umí každý.“
Do první navigační etapy se startovalo přímo z trajektu. Celní odbavení jsme si odstáli v noci na lodi a tak jsme vyráželi patřičně nevyspaní. A do zcela neznámého terénu. Přejezd přes město Nador a za městem šup ze silnice do hor. Jsme v časovce? Nejsme v časovce? Tak raději valíme, co to dá.

Kdo? Aha já nejedu sám, už zase píšu jen o sobě. Tak tedy já (Beba) na LC4 690 a Jindra na WR450. Společně jsme vytvořili team a honosně (jinak to neumím) jsme se nazvali Czech Desert Rally Team. To jako, že v poušti nás to baví. A samozřejmě nesmím zapomenout na náš doprovod Romana a jeho Rangera.

Vybavení motorky: přídavná nádrž na vodu, roadbook Touratech, tripmastery IMO a ICO, místo klíčku spínač, odpojené čidlo spojky a stojánku, rám chladiče, přídavný ventilátor, pneumatiky Michelin Desert + mouse.

Povinné vybavení: lékárna, světlice, kompas, mapa, zapalovač, fólie, 4litry vody, nářadí

Rallye se jede tak jako prapůvodní Dakar, nejsou žádné iritracky (satelitní sledovače s možností zavolání pomoci), žádné vrtulníky. Na trati jsou čtyři offroadsanitky s lékařema. Poslední motorkář jede také lékař. V propozicích se píše: Když se vám stane nehoda, vemte telefon, zavolejte nám a udejte svoji GPS polohu. Pokud nemáte signál a nikdo nejede okolo, použijte světlici, za pět minut druhou. Pokud nikdo nepřijede, počkejte do setmění a pak vypouštějte jednu světlici každou hodinu. (celkem máme čtyři světlice v povinné výbavě).

Den první

“Vyhraje jen ten, kdo dokončí poslední etapu”

A pak to přišlo, odbočka ze silnice, brutální výjezdy po skalách a drsné padáky roklemi. Eh, co to píšu za blbosti, tady nejsem na Motoráj Maraton (zdravím Klasiku).
Navigace nebyla složitá, cesta nebyla těžká a tak v pohodě dojíždíme na první CP. Po cestě předjíždíme auta. Desert Wariory (auto, anglický závodní speciál vyvinutý právě pro rally) jedou pomalu a mají tichý zvuk motoru. Aha, tak to asi nejsme ve speciálu a jedeme jen navigační etapu. A nebo ne? Tak raději valíme, co to dá. Přes hory severního Maroka a přilehlé zemědělské plochy. Navigační etapa znamená, že je potřeba pořád koukat na roadbook a na trase jsou schované skryté kontroly. Zemědělské plochy zase znamená, že si auta vyzkoušela vytahování a výjezdové plechy a někteří jezdci si pokryli pleť ochrannou vrstvou zeminy před sžíhavými účinky saharského slunce.  Za městem začíná speciál a ve městě jsou poslední pumpy na dalších 160km označené v roadbooku. Nevím, kde byly označené po startu, ale dojíždím k nim s prázdnou nádrží. A máme start speciálky. Hned na prvním kilometru nás předjíždí zelený Desert Warior. Ano jsme ve speciálce. Bučení krávy za námi znamená: okamžitě do příkopu – auto se, s troubením, kolem nás a za výrazného hukotu motoru, jen mihlo. Prima, taky jede blbě. Zkazili jsme navigaci a jeli kousek vedle, naštěstí nic tragického, cesty se po pár km spojovaly. Pak hop do vyschlého koryta řeky a tady schovaná kontrola. Od kontroly korytem řeky – štěrk a skály. Kolem vodopádu byla naštěstí v roadbooku vyznačena objížďka. Koryto by nebylo tak těžké, kdyby ho nebylo 15km. Jeli jsme úplně nádherně a řada jezdců nás předjela. Ale v první etapě opravdu nebylo kam pospíchat. Pořadatelé vědí, co píšou v popisu v roadbooku: „Rally vyhraje jen ten, kdo dojede poslední etapu“.  Za tuto etapu jeden zrakvený, v navigační části, kde není kam pospíchat. A parta italů zbloudila neznámo kam… Po přejezdu 100km po asfaltu jsme měli mít poslední dnešní rally speciál. Jenže se rozvodnila řeka, přes kterou měl být zábavný brod a tak tuto část Orga zrušili.

Po příjezdu do Missouru, kde je bivak, nám Roman servíruje chlazené pivo a píšu Sqwerovi, co že to bylo za výlet, že okamžitě přestupujeme do profi kategorie. Celá trasa byla obtížnosti naší oblíbené XL nebo Motoráj rallye, ovšem bez úseků, kde Hajný s démonickým šklebem v tváři vyváží zavodníkům motorky, protože tohle přece vyjet jde, že?! Ale pak jsme viděli Roberta a Láďu, jak dorazili po 19hod, chvilku před zavřením cíle. Potlučení, utahaní, mluvili něco o Erzbergu.A i Sqwer nás nabádá, počkejte si do písku. Po cestě mi stávkovala motorka – vždy při zavření plynu chcípl motor. Príma zejména v zatáčce v časovce, když se zezadu tlačí další motorky nebo auta. Všechny běžné věci jsem zkontroloval a tak volám a píšu všem známým o rady. Jindra má zase vyteklou vidli, ale nechce se mu to dělat a tak s tím pojede dále. Super seděl roadbook – chyby byly max v desítkách, spíše jednotkách metrů a to se dá považovat za chyby měření /zdravim Hajného/.
Výborná večeře a pak bezesná noc ve společeném stanu na střeše hotelu.

Beba 11, Jindra 10, celková délka první etapy 430km

Den druhý

„Závod začíná.“ 

Ráno nás budí nejdříve meluzín a pak Rammstein. Následuje mimořádný briefing. Rozvodněná řeka strhla most, přes který se mělo nastupovat na start etapy. Pojedeme do města El Haš a tam u benzínky bude sraz. Dále pojedeme ve společném konvoji až na místo posunutého startu.

V konvoji se vydáváme na start časovky. 180motorek a 30aut se sune pouští jak had a zvedá neuvěřitelné mračno prachu. Jestli Alžír hlídkuje, tak si myslí, že na ně jede armáda. Jízda v prachu je peklo, jede se docela svižně 50-70, motorka na motorce a není vidět ani na krok. Odnáší to borec, co přehlédl příčný rigol, ustlal si v něm a tím dojel závod. Na startu časovky jedou první auta, pak MP (motorky profi) a pak MA(motorky amatéři). Okamžitě si lehám do stínu pod motorku a hodinu podřimuju.

Pak start po čtyřech. Jednoho nechám poodjet a ženu se za ním, Jindra za mnou a čtvrtý zůstává v dálce za námi. Pisty jsou naprosto rovné a tak tam padne i šestka. Projíždíme kolem stolových hor, kde je štěrkový povrch a motorka strašně plave. Kdybych neměl mouse, tak se jdu kouknout na tlak v pneu. Pak me předjíždí Polák na RallyRaid, na pistách jsem mu byl pomalý. Cesta ale začne kličkovat mezi kopci a pak přejde do koryta vyschlé řeky, kde je místy voda. Polak najednou ubere a uz jedeme společně. Jindra má asi pořád pocit, ze jedu pomalu, tak mě předjíždí a o pár zatáček dále vylétává z cesty. Naštěstí do roviny.  Po asi 20km řekou je vesnice. Plná dětí a ty si jako prima zabavu nastavi kameny přes silnici a posílají závodníky špatnými odbočkani. A navíc jsou tady dvě podobné odbočky mezi domy, pouhých 100m od sebe. Druhá byla špatně, což zjišťujeme po 2km, kde se napojuje správná cesta. Raději se vracime, kdyby tam byl skrytý CP. Pak už cíl časovky, čokoláda a mažeme na další CP. Je asi 100km a je na něm ostrý časový limit. Po cestě musime tankovat, ale prvni dvě pumpy nemají benzín a u druhé čekáme ve frontě asi dvacet minut. Další etapa je navigační, přes sedlo v horách s hezkým výhledem. Pořád valíme a valíme, časový limit se krátí. Cestu nečekaně přetínají vymletá koryta a v té rychlosti je skáčeme. Jenže první zvedá prach a já si kolikrát ani nevšimnu, že Jindra skočil. Pak se koryta prohloubí a jsou vyznačená v RB jako nebezpečná. V jednom leží Holanďan, už je u něj lékař a má kapačku. Ve vesnici potkávame ambulanci pořadatelů. Tak to je dnes druhý, celkem už třetí.

Těsně před CP2 je chyba v RB o sedm km (zdravím Hajného), bloudíme asi 5min a na CP2 dojíždíme podle gps, ale po limitu. Přejíždíme po asfaltu 100km na CP3 a ten máme taky po limitu – dvacet minut. To se nedalo stihnout ani kdybychom necčkali u pumpy. Nepustili nás do poslední měřené etapy. Ta měla končit dunami v Merzouga a fakt jsem se na ní těšil.
Silně rozladěni dojíždíme do Merzouga po asfaltu. Těsně před setměním. Vyměnit zadní kola, Jindra olej (ať žije LC4, vůbec tady olej neměním). Nad pivem a slivovicí ještě píšeme protest, přidávají se k nám Láďa a Robert a postupně všichni Poláci a Slovinci. Pak obrovská večeře a padáme do spacáku.

Stříkačka se neumoudřila. Na radu Richarda jsem zkusil přepnout zapalovací mapu na 0 a na radu Angličanů, kteří tady mají asi šest 690 s hezkými rally kity, jsem nechal přes noc odpojenou baterku a ráno nechal motorku běžet na 10min na volnoběh.

Beba 11, Jindra  12, oba penalizace 30min

Den třetí

“Muž, který vstoupí do pouště, se vrátí změněný.“
Ráno budíček Ramstein. Start po 15km přejezdu přímo do Ergu Rissani. Startuju v druhé vlně amatérů a tak koukám na prvních pár dun a sleduju, co tam předvádějí. Někteří profi fakt odpálili a bez zaváhání první duny prostě přeskákali jak nic. Ale spousta a spousta má problémy. Až se mi z toho trochu klepou kolena. Startujeme ve čtveřici, kašlu na to, nechám všechny poodjet a volným tempem se vydávám do dun. Tenhle pisek byl asi fakt nejhorší jaký jsem kdy ochutnal. Okamžitě mě rozbolely ruce, hrabal jsem asi třikrát a vůbec mi to nešlo. Jindra mi ujel, co tu vůbec dělám? Proč se prostě nevyfotím za hotelem na první duně?

Z ergu jsem se po 4km nějak vykopal, na druhý skrytý CP na duně jsem došel skoro pěšky a úplně bez nálady pokračoval. Jindru jsem dojel pochvíli, jak bloudí u jezera. Společně jsme se domotali na CP1. Od něj byl přejezd pláně k obrovským dunám Erg Chebi. Navigovalo se tady podle kurzu na waypoint a ten byl schovaný 9km přímo za dunami na druhé straně ergu. Ale za jakými dunami! Výškou bych je přirovnal k libyjským. V malých dunkách na začátku jsem s překvapením zjistil, že je písek dobrý a docela mi to jede. Všichni se začali točit doprava a duny objíždět jihem, kde bylo velké pásmo malých dun. Rozpomněl jsem se na Libyi a řekl si, že to prostě zkusím. Zpátky dolu to půjde samo a pak to holt objedu. Dvojka plnej, trojka plnej a kličkovat po hřebínkách vzhůru a vzhůru. Adrenalin ze mě stříkal a najednou jsem byl nahoře. Výška neuvěřitelná, vpravo pod sebou jsem viděl velké množství motorek a auta, jak bojují s malými dunami. Z té výšky byli jak mravenci.

Čekal jsem chvíli na Jindru, udělal dvě fotky. Jindra nikde, tak holt dál jedu sám. Ve sjezdu jsem se vyválel a zpátky k motorce nemohl vylézt. Šup na waypiont a tady jsem prováhal asi 5min. Blbě jsem si přečetl, ze amatéři další duny objíždějí kolem. Ale nezdálo se mi to, tak jsem počkal až dojedou nějaké motorky. Samí profi. Ale jeden Holanďan se zasmál a ptá se, jestli jsem auto! Já přehlédl car amateur. Tak hurá do dalších dun. Fakt kopce jak kráva, kolem popadané motorky, vyjeté koleje v pisku. Pořád jsem řadil jedna/dva, oba ventilátory jely naplno, ale jel jsem pořád. Duny, duny, navigace na waypointy, bomba. Předjel jsem dva profi Poláky na RallyRaid, chudáci se s tím prali, je to těžká motorka. Fakt se mi to moc líbilo. Bylo to asi 15km a pak skryté CP venku a znova zpátky do dun. Samozřejmě jsem se taky zahrabal, asi i víckrát, ale pamatuju si jen jedno údolíčko, kde jsem se bořil do pisku a nemohl se dostat ven. Rozběhnout v písku vedle motorky a pak za jízdy naskočit. Snadné že?

Další skrytý CP a znova do dun. Předjel jsem dvě vozítka Polaris, něco mezi buggy a čtyřkolkou. A taky asi deset motorek. Na konci ergu byl CP2, koukám na listinu a Jindra nikde, nedá se nic dělat, jedu dál. Pokračovali jsme severovýchodně už mimo písek uzasnymi pouštními údolími pohoří Budnip. Občas oáza s palmami, vyschlá řečiště, skalnaté hřebeny, moc pěkná část. Jel jsem volně asi 80-100km/h a soustředil se na navigaci. Hodně mě předjížděli profíci, jeli na těch klikatých šutrovatých cestách jak šílenci. Asi se snažili dohnat, co nezvládli v písku. Na nejsevernějším bodě byla skrytá kontrola. Tady mi už zářilo hladové oko. Holanďan, se kterým jsem posledních asi 10km, mě uklidňuje, že benzínu má dost a klidně mi dá. Tady jedou fakt féroví lidi. Na CP3 asi 28km, snad nebude písek, pojedu raději volněji. Písek byl, 3km před cílem se jelo vyschlým řečištěm plným písku. To byl konec úsporné jízdy, v hlubokém písku zase plnej. Na CP3 čekal Roman, nalil mi plnou nádrž, dolil camelbag, zhltnul jsem čoko tyčinku a hurá dál.

Na závěr jsme opět přejeli ErgChebi, ale už jen bokem. Ale i tak tam byly vysoké hřebínky s hranou. Na jedné hraně z dálky vidím sedět chlapa a dvě helmy. Mává na mě, ať jedu kolem, za dunou vidím na střeše auto. A oni to kluci český s Defenderem.
V cíli akorát dojíždím Láďu a Roberta. Profíci mají ještě okruh v Erg Mulayjamar. Snadný písek, ale pozor na bahenní díry.
Dávají mi klíče od karavanu a já jedu čekat na Romana do tábora. U caravanu neodolám, mám klíče, tak se vloupám do ledničky – rajčatová šťáva a cocacola. Blee, fuj tajbl. Naštěstí za chvíli přijíždí Roman a plznička má teplotu tak akorát a k ní domácí špek (zdravím bráchu).
Jindra dojel asi půl hodiny po mě. Prý se v dunách nějak motal a pak když se to snažil na pistách dotáhnout, tak se vyvalil do šutrů. Viděl chlapa se zlomenou nohou a motorku s přeraženými řidítky.

Rybáři: všichni z ORGA mají na batohách rybářské teleskopické pruty a každé ráno na s nimi vyrážejí na motorkách na kontroly. V horách jsou řeky, asi náruživí rybáři. Ale proč, kurva, mají pruty tady na poušti?
Vysvětlení: ne nechytají motorkáře, pruty zarazí do písku a navlíknou na ně vlajky – secret check point.
Dnes žádný zrakvený, jen drobné úrazy – klíční kosti, ruce, nohy. Z dun museli zachránit dvanáct aut a třicet motorek.

Jindra večer montuje vidle, už se s tím nedá jet. Do postele se dostává ve dvě v noci, to já už dávno spím. Robert má zase díru v krytu spojky. Začal mu hrozně mizet olej a dva dny trvalo, než prasklinku našel.
Já mám zase urvané matky, co jsou debilně nalisované do plastu na airboxu, a šroubuje se do nich viko. Papírový filtr měním obden. Také jsem si dnes upravil motorku z dostihové na traktor. Dal jsem menší přední kolečko. Standard sice lítal 150, ale na to kašlu. V dunách byla jednička moc vytočená a dvojka ještě netáhla. Tenhle převod mám ověřený z Tunisu, budu jezdit dva/tři.
Tušili jste, že u Merzouga je jezero plné ptáků? Kolem rozkvetla poušť, zelená tráva, plameňáci, kachny. Čučel jsem na to. Bohužel to bylo v časovce, tak jsem ornitologii více nevěnoval.

Válím se už napapaný ve spacáku a brzy vytuhnu. Bolí mě celý Beba. Jo a výborně tu vaří – tajiny z kuřat a hovězího, obrovské saláty, výborná polévka. Teda já mám večer takový hlad, že bych snědl cokoliv, ale je to fak dobrý.
Protest uznán nebyl, neboť nebyl podán na předepsaném formuláři.

Low: Roman (asistenční auto) dnes osvětlil, proč se včera jezdci tak zdrželi :-))). Po cestě potkali Rallye Aicha des Gazelles, kterou jedou samé ženy a ty na závodníky mávali kalhotkami, tak se je večer jali hledat. Jedině Jindra se u toho “prý” otočil (máme pozdravovat Jindrovu manželku). Velmi zajímavý podnik 🙂 Rallye aicha des gazelles/

Beba 3místo (ztráta na Počagara 18min), Jindra 4místo (ztráta 45min)
Celkem 187km, z toho asi 100km v dunách, celé speciál.

Den čtvrtý

“Kingstage“
Z pouště se vrátíte o něco chudší a o něco bohatší. Bohatší o nové zážitky a chudší o přátele, kteří by Vám rozuměli.
Ráno, po budíčků Meluzínem a Rammstein (ode dneška je nesnáším, hráli ještě za tmy), jsem protest přepsal na předepsaný formulář.  Strašně mě bolely záda, jezdím moc v sede (zdravím Vencu Šolína, ten mě za to nepřetržitě káral). Jenže já vyrostl v kajaku a v tom se sedí.

Dnes byl pro mě velký den – poprvé v životě jsem viděl živého fenka! Chudinku jsem v dunách vyplašil a pelášil kus přede mnou.
Na startu všem kontrolovali záchranné vybaveni – vodu, rakety, telefon, folii, lekárničku.

Hromadný start je neskutečný masakr. Po profících zůstaly strašně vyjeté koleje. Start jsem vzal s rozvahou, k motorce rychle došel, ale i tak jsem vyrazil asi čtvrtý. Po profi zbylo strašlivé oraniště, v kterém se téměř nedalo jet. Nikam jsem se nehnal a v klidu navigoval. Kousek od startu bylo za sebou několik vysokých dun a za jednou hranou ležely dvě motorky a někoho ošetřovali. Na skrytém CP jsme se potkali s Jindrou a dal pokračovali spolu. Okruhy byly namotány v Erg Chebi. Jelo se na na waypointy. Ovšem přímá trasa nebyla vždy možná. Jednou jsem zastavil na hraně duny a pode mnou byl snad kráter sopky nebo co. Zamávl jsem Jindru a ještě jednoho, aby tam neskočili a udělal fotku. Takovou díru jsem neviděl, hloubka snad 25m a na dně takový solný kráter.

Na dalším pointu jsme se potkali s profíky. Každý měl jinou trasu a ty se vzájemně křížily. Dobrej chyták, prostě každý musel číst roadbook a navigovat. Duny duny duny, malé velké, písek pevný, sypký, prostě všechno. Některé úseky byly tak sypké, že bychom se v Tunisu šli raději koupat do jezírka. V druhé polovině prvního kola se oteplilo a vystávkovala mi motorka – přehřátí. Na volnoběh vrčí, jak přidám, chcípne. Možná není ve skutečnosti přehřátá, jen si čidlo myslí, že ano. Nevadí, aspoň jsem zmáčknul pár fotek. Tady v těch dunách nejde o minuty. (Doma se ukázalo, že se prostě jen zbláznil počítač).

Jedna kontrola za druhou, občas se zahrabu já, občas Jindra. Jindra coby motokrosař je výrazně rychlejší, ale na CP se stejně potkáme. Má o 30kg lehčí motorku, ale zase vozí plnou nádrž benzínu, což je pořádná váha ve výšce. Do cíle prvního kola dojíždíme spolu. Tankujeme benzin a vodu a chroupeme tyčinky a vyrážíme do druhého kola. Kola jsou různá. První bod máme napříč celým ergem na druhé straně. Hned po pár km se vzájemně ztrácíme, já myslel že je Jindra přede mnou a on za mnou dělal kotrmelce. Dojíždím na CP, ptám se po něm a není odškrtnutý. Řeším tady chybu v roadbooku, další bod má být JASM a v gps je pouze JAS, vzdálený asi 20km. Porovnávám souřadnice, jsou stejné, OK. Potkávám zde pár amatérů, jenže jedou teprve první kolo. Ještě mi dvakrát vystávkovala motorka, tak jsem musel čekat, ale úspěšně jsem se dohrabal na výjezd z velkých dun. Tady jsem se ještě chvíli motal mezi dunami, protože na waypointu by mohla být kontrola a on byl v takovém údolíčku mezi hřebeny. Kontrola tam nebyla, tak šup ven z dun. Odsud jsem navigoval podle roadbooku po pistách, které mě kolem celého ergu dovedly zpátky. Kolem Merzougy mě to ještě vyhnalo do dun, ale už jen malých.

V cíli odevzdám kartičku a oni mě jí vrací. Tak jim říkám, že jsem amatér a že jedu jen dvě kola. Jsou chvíli zmatení a pak to odsouhlasí. Že bych tu byl první amatér?
Motorce jsem slíbil, že jí večer pokřtím na “Pouštní lišku”. Sice mě zlobila, ale provezla mě. A nechci žádnou vysokou nástavbu na předek, v dunách se takhle jelo báječně.
Za Kingstage jsem vypil dva camelbagy t,j,asi 3l a po příjezdu taky 3l.
Během servisu moto jsem snědl tři konzervy herinka s chlebem, vypil pět piv a pak ještě dvě večeře na hotelu.

Byl jsem s Robertem, co mluví plynně německy, u pana Kaisera – KaiserTeam, servisák KTM na soutěžích a Dakaru. Popsali jsme problém s chcípáním a přehříváním.
Rovnou řekl stříkačka a čidla. Zasmál se a prohlásil, že na rallye patří karburátor. A že poslední dobou mu odchází jedna stříkačka za druhou. Myslí si, že to co si myslím, že je přehřívání, je také čidlo. Odhaduje to na lambdu nebo čidlo teploty vstupního vzduchu.
Doufám, že dojedu!
Dnešní etapu dokončilo jen 75 jezdců ze 180. 22 lidí muselo být odvezeno z dun.

Ještě jsem nepsal nic o atmosféře závodu. Vše je v naprosto pohodovém duchu, všichni jsou na sebe příjemní. A hlavně – na trati si všichni pomáhají, jak někdo stoji nebo leží, hned u něj ostatní brzdí. Jednomu Holanďanovi došla voda, protože jí lil do chladiče, hned mu někdo dal svojí vodu. Jiný byl spadlý z duny v díře, tak prostě dva zastavili a pomohli mu ven.
Orga jsou velmi příjemní, ale nekompromisní. Na CP se ptají, jestli jsi ok, jestli máš vodu. Ale když se jich zeptáš na next waypoint nebo další trasu, tak se jen usmějí a pokrčí rameny.

Beba 1, Počagar 2 (-2min), Jindra 3. (Počagar si nechal večer rozebrat celý podvozek, není přece možné, aby nebyl první)
Protest nebyl uznán, ani na předepsaném formuláři, prý mají všichni stejné podmínky.

Den pátý

“Dune race“
Finnaly fun in ErgChebbi. To se asi má překládat jako nekonečná lábuž v ErgChebbi. Mě to vůbec nebavilo.
Takový motokros v dunách, okruh 20km a ten jeli amatéři 3x a profi 4x. Auta jela podobně, ale jednodušeji. Startovalo se po čtyřech, podle výsledku včerejška.Nejdříve dunami na CP na vysoké duně, pak zadem za ergem po vyjetých kolejích plných pisku další CP. Zahnout do dun, napříč ergem a další CP zase na vysoké duně. Z ní dolů a už kolem západniho okraje ergu dunami k cílovému CP. A takhle třikrát dokola, div že to nebylo vylajnované mlíkem. Vůbec mě to nebavilo. Fakt nejsem závodník a nepotřebuju soutěžit kdo rychleji a kdo výše. Všichni se řítili jak idioti, každý byl nejrychlejší a největší gazovač. Jindra mě vždy na pistě předjel děsnou kudlu a pak na CP v dunách jsem ho zase dojel.

Žádná navigace, rozježděný písek, výjezdy na CP na plný plyn na omezovač. Zrovna večer jsem dumal, co dělá omezovač u stříkačky. Jestli jako karbec vynechává nebo jestli zcela vypne a odešle zprávu do továrny. Naštěstí je to stejně jako karbec, prostě vynechává.
Ještě po prvním kole na CP jsem dojel Počagara i Chiussiho a drze se na ně smál. Pak mě to přestalo bavit, tak jsem se na to vyflákl a volně jsem pokračoval.
Na jednom CP jsem přes hranu duny přehodil jen jedno kolo. Došel jsem si pro zápis a pak začal tahat motorku. Na duně seděli malí Marokánci, kteří mě nadšeně pomáhali motorku přetáhnout. Měli v náručí fenka na řetízku, tak jsem ho pohladil a hned automaticky, reflexívně začali křičet o peníze.

Na poslední CP jsem dojel asi minutu před Jindrou. Z posledního CP byla po odjetí všech kol atrakce největší a to výjezd na nejvyšší dunu, kde byl CP finish. Rozpálil jsem to a vyjel asi do 2/3, nepovedlo se, sjel jsem dolů a koukal jak jede Jindra. Taky do 2/3 a po čtyřech se dohrabal na vrcholek do cíle. Já dal druhý pokus, ale dostal jsem se jen o pár metrů výše. Asi jsem si měl otevřít výfuk, nepovedlo se mi roztočit trojku k omezovači. Jenže já rachot děravých výfuků nemám rád.

Holanďan, co se rozbil ve druhé etapě na rigolu, jak jsem ho viděl s kapačkou, tak je už doma po operaci obou nohou.

Přišel mi dotaz, co děláme po dojetí a co servisujeme.

Dneska jsme DuneRace skončili plánovaně brzo, všechny stroje se musí nachystat na následující dlouhé etapy zpět do Misoru a pak Nadoru, kde je cíl na palubě trajektu.
Zítřejší etapa povede ještě chvíli v dunách a pak prý navigačně složitou (hurá, těším se) trasou do Missoru. Motoprofi mají na trase drsný Boiler pass a obávaný “Canyon no name” – brutální cestu šutrama soutěskou. Prý je po podzimních deštích ještě horší než loni. Ještě že jsem flákající se amatér a trasu máme jinou.
Zítřejší etapě se také přezdívá “Day of dead engines” – všechny motory dostaly za tři dny v dunách strašný kouř. Stěžoval jsem si, že mi v dunách vypadávají kvalty a občas nepřeřadím. Kluci mě uklidninili, že to je normální, jejich Yamahy to dělají také.
Tak teď k tomu, co děláme po příjezdu.
Nebudete tomu věřit, ale první, co udělám je, že vypiju láhev vody. Pak si samozřejmě hned otevřu pivo, ale tu vodu do sebe prostě natlačím.
Když dopiju pivo, tak dám motorku na stojánek, vyndám bednu s nářadím, otevřu si další pivo a jdu se zout a svléknout.
Na motorce začínám koly – sundat, vyčistit gufera, nacpat vazelínu, vyčistit brzdy. Zkontrolovat a dopnout řetěz. Pak vyndat a vyčistit obě páčky – spojka a brzda. Já je mám vždy plné písku, neb si motorku v dunách různě odkládám.
Vyfoukat roadbook, chladič a na závěr vyklepat nebo vyměnit filtr vzduchu. Mam papírák, měním jej obden, možná zbytečně, ale co.
Kluci ještě navíc obden mění olej v motoru, toho já jsem ušetřen, neb LC4 ho chce jednou za 5000km (měním ho samozřejmě po závodě).
Pak chvilku nešťastně koukám na stříkačku a přemýšlím, co na ní tak poštelovat. Pak sbalím nářadí, uklidím bedny, vyhodím plechovky od piva a jdu do sprchy.
V případě, že dojíždíme za tmy, tak jen provádím kontrolu všeho, nic nerozebírám.
Dneska mi přišla zpráva od Romana Cihala (zdravím a děkuji), abych zkusil čidlo škrtící klapky. Podle popisu závady to je přesně ono. Čidlo jsem snadno našel a posilněn dalším pivem jsem se vrhnul do rozebírání stříkačky. Dostal jsem se ale jen ke hledání šroubováku, kluci mě to rozmluvili, ať se do stříkačky neseru a jsem rád, že to aspoň nějak jede. Navíc náhradní čidlo stejně nemám. Tak si to nechávám jako nouzovku a poptám se, jestli někdo nemá náhradní.

Jindra 4 (ztráta 16min na Počagara), Beba 5 (ztráta 18min)

Den šestý

„Den mrtvých motorů.“
Dnes jsem to posral. Ráno jsem tak tvrdě spal, že mě nevzbudili ani Rammstein ani muezzin. Ještě, že už se blíží konec.Dneska jsem to asi posral. Celkové pořadí bylo ráno šestý den: Počagar, Weber, Chiussi, Moravec. Mezi mnou a Chiussim 1min, Jindra 20min za mnou a za Jindrou hodina.
Startovali jsme po čtveřicích, Jindra o minutu dříve než já. Jindra je největší frajer, co znám. Je vidět, že je horolezec a ti si pomáhají stejně jako vodáci. Už na startu prohlásil, že pojede volněji a počká na mě za ErgChebi na bodě, kde začíná pista a dá se tam čekat kontrola a taky tam byla.
Dnešní etapa měla jeden měřený speciál, který začínal hned na startu, překročil asi 7km menšími dunami ErgChebi a pak pokračoval po pistách směrem na sever na CP1, kde končil speciál a pokračovala navigační etapa na CP2. Asi 160km.
Z čáry jsem odpálil asi jako druhý, ale protože jsem si cestu předem odhadl, tak jsem se nehnal jako všichni v rozježděných kolejích a hned jsem odbočil kousek vedle a nabral kurz na bod za ErgChebi. Jel jsem čistým pískem, držel kurz, najížděl si duny a tak jsem všem s přehledem ujel. Na konci dun jsem předjel Jindru, který splnil slib a jel volně. Na bodě za dunami, kde opravdu byl skrytý CP, jsem dojel Počagara i Chiusiho. Než jsem dostal zápis do karty, tak mi sice ujeli, ale stíhal jsem je. No a pak přišel bod v širé pláni hamada označený jako policejní stanice – pár hliněných baráků, za nimi točit ostrou doleva a pak se pod kurzem 120° napojit na “main pist”. Hned první pista, na kterou jsme narazili, byla hodně projeta a měla správný kurz. I Jindrovi se to zamlouvalo, tak jedeme. Po 10km jsme přejeli hřeben a na km 14.6 jsme překročili “sanded oued”, tak jak bylo v roadbooku. Tím ovšem podobnost s roadbookem končila a vracením kolem chcíplého velblouda jsme ztratili asi 10min. Sbohem druhé místo. Správná “main pist” byla asi o 100m dále a byla úplně stejně projetá.

Pak už jsme jen jeli a jeli, bohužel nás předjelo první auto a tak jsme si vychutnávali prach. Zapomněl jsem si z pisku přitvrdit tlumiče a tak jsem na některých nerovnostech a kamenech docela brejkoval na předním kole. V místě značeném jako Coil pass – skalnatý výjezd do sedla, jsem si kopnul z dvojky neutrál místo jedničky a už jsem stál napříč přes cestu jak idiot. Samozřejmě tam kolem zrovna jelo asi 5 motorek a dvě auta. Na dalším skalnatém sedle nás zase pustilo auto a Jindra se vyválel přímo před ním na šutrech. Prostě dnes se nám dařilo. U CP1, kde byl konec časovky, nakládal Karel Roberta. Ten si asi včera uhnal úžeh, celou noc zvracel a bolela ho hlava. Vzdal etapu.
Trasy se tady dělily, my jeli skoro 200km asfaltomrdáním do cíle. Sice jsme jeli hezkým kaňonem Ziz, tunelem legionářů a sedlem přes park Le Heut, ale byl to asfalt. Profi odbočili do hor a měli ještě úžasný “Boiler pass” a “No name george”. Do hotelu přijeli úplně vyřízení.
Motorka chcípe pořád dál, zejména na dlouhých úsecích, když po nich uberu. Ale už se učím ubírat pomalu, počkat a pak teprve vymáčknout spojku. Pak to většinou nechcípne.
Jsme strašně utahaní a dochází nám pivo. Zítra nás čekají dvě časovky a pak navigační etapa do přístavu. Celkem asi 400km.

Holandská historka

V Erg Chebi a i v okolních ergách místní Berbeři běžně kočují a pasou stáda koz a velbloudu. V dunových údolích kupodivu roste tráva a keře. A aby měli kde bydlet a schovat se před sluncem, staví si své kočovné stany. Přes den u nich zvedají postranice a posedávají uvnitř na rohožích schovaní před sluncem. Jeden Holandan podle svého vyprávění na Kingstage vypálil přes dunu, za kterou v údolíčku byl stan. Nezvládl zastavit, složil motorku do písku mezi kozy a sám proletěl zvednutým bokem stanu berberské rodině až do obýváku. Naštěstí jsou berbeři velmi přátelští a pro rally mají pochopení. Neskončil tedy s vidlemi v zádech, jak je u nás obvyklé, ale pomohli mu postavit motorku a odjet. Jediné nad čím jsme se dohadovali, tak jestli mu okamžitě po přistání v obýváku nenabídli ke koupení fosílii, děravý šutr nebo jiný šmejd. Bylo to neuvěřitelné, ale na CP uprostřed dun byli čmoudi a ještě než jsem si vyndal kartičku, už mi nabízeli ke koupi všemožný šmejdy.

Láďa, který dnes jel všechny etapy profi, vyprávěl o Boiler pasu. Podle jeho slov tam barevní igráčci nosili motorky a zlutočerný igráček s nápisem Orga je filmoval. Prý to vyjelo jen pár jedinců, naprostá většina tlačila a vzájemně si pomáhala. Skalní prahy, velké šutry a kopec jak kráva. “No name george” prý byla proti tomu procházka.

Večeře v hotelu Barhoudi předčila očekávání. Servírovali jí na centrální asi 12 metrů dlouhý stůl. Po obvyklé “čorbě” – polévce, byl chvilku klid a všichni se hladově vrtěli. Pak z kuchyně vyšel průvod kuchařů a každý nesl na podnosu pečené jehně se zabodnutými noži. Obešli celý stůl a za nadšeného potlesku servírovali. A hned šli na další kolo a přinesli podnosy plné pečených kuřat s játrovou nádivkou. Jenže jsem už tak utahaný, že jsem snědl sotva čtvrt kuřete, vypil jen tři piva a už ležím ve stanu na střeše hotelu. Spí nás tady asi 40, ale jak jsou všichni utahaní, tak okamžitě po ulehnutí upadají do bezvědomí.
Dnešní etapu v amatérech vyhrál litevec Ingausi (nebo tak nějak se to píše). Jindra mu včera půjčil GPS, protože se mu jeho rozbila (máme každý s Jindrou náhradní). Tak jsem na něj při večeři nastoupil, že musí gps okamžitě vrátit, protože je určitě kouzelná. Snad nás ale neohrozí, byl za Jindrou hodinu a pul.
Celkem 373km, Beba 10, Jindra 11

Den sedmý

„Poslední den v Maroku.“
Psal jsem už o rozdílu mezi profi a amatéry?
Mezi profíky jsou samozřejmě tací, kteří jezdí profi. Tzn.placení závodníci. Ale je tam většina naprosto normálních lidí, jako je třeba Láďa a Robert.
Já to vidím tak, že kdo jede profi, tak má doma odježděné soutěže enduro a motokros. Trať pro profi je mimo písek stavěná s enduro vložkami, jako jsou těžké výjezdy, stezičky v horách, rokle, ostré kameny, říční koryta s měkkým štěrkem. Tedy spíše enduro než rallye. Amatéři mají trasu většinou shodnou s auty.
Profíci mají možnost po první etapě přestoupit do amatérů bez penalizace, po dalších etapách s penalizací. Ale jsou i profíci, co jedou v amatérech, protože potřebují domů pro sponzory přivézt výsledek. Počagar, když jsem ho předjel na Kingstage, tak si nechal celý podvozek rozebrat, včera na něm celou noc dělali a dnes na tom pisečném motokrosu mě pojel. Což se ani nedivím, mě to nebavilo. Ale do CP3 jsem mu dýchal na záda, na kontrolách jsem se na něj drze smál. A pak jsem se na to vyflákl, jel výlet a on ujel.
Takže pokud bych příště uvažoval o kategorii profi, tak jedině na EXC. Už slyším Sqwera, jak nadskakuje, ze v profi jedou i na LC8 R. Ano jedou. A mají výrazně špatné časy a spoustu penalizací, že některé úseky vzdali.
S tím přestupem mezi profi a amat je to stejně podivné. Řada profi, aby se vyhnuli první den náročné etapě v horách, tak startuje v amatérech a druhý den přestoupí do profi.

V poušti přece nikdy neprší

V poušti přece neprší, to každý ví. To ovšem neplatí v Marockých horách. Do poslední Marocké etapy najíždíme kratičkým přejezdem přes stržený most, kvůli kterému byla zkrácena druhá etapa. Přes most ještě teče voda, ale dá se přejet a stržený kus objíždíme po navezeném štěrku. A kousek za mostem je start speciálky. Měla asi 80km a vedla po rovných rychlých pistách. Pisty ale byly místy přerušeny zrádnými koryty vymletými od vody a ty byly vidět vždy na poslední chvíli. Jeli jsme strašně rychle jak idioti. Nemám rychloměr, ale odhaduju to na 120-130km/h a koryta jsme prostě skákali. V prachu, v chumlu motorek. V cíli časovky se s Jindrou shodujeme, že to byla nejnebezpečnější  etapa. Tím pro nás speciálky skončily, následoval asi 120km přesun asfaltomrdáním a závěrečná asi 150km navigační trasa horami severu. A spustil déšť. Úplně ukrutný liják. Cesty se změnily v bahniště. Deserty jsou úžasné gumy, ale ne do bahna. Zadek nám lítal ze strany na stranu a Jindra si jednou ustlal a jel kus po prdeli. Já zase motorku nechtěně otočil kolem nohy. Předjíždíme SuperEndura, jedou krokem a padají. Předjelo nás pár profíků, měli motocrosové gumy. Cíl je přímo v přístavu, jsme úplně promočení a zmrzlí. Dozvídáme se, že poslední etapa byla zrušena, jenže až po té, co jsme do ní vjeli. A Roberta přivezla ORGa. Ztratil výkon motoru až přestal úplně táhnout. Léčíme se slivovicí a to tak výrazně, že v restauraci na trajektu nechávám bundu s foťákem. Naštěstí mi ji personál schoval. V restauraci to vypadá, jak kdyby měl přijít konec světa. Všichni do sebe pod tlakem lijí pivo SanMiguel. Kajutu máme tentokrát luxusní se sprchou.
Heslem rally je:”Read your roadbook!”. Máme v něm super sepsané pokyny k odbavení, stačí číst a bod po bodu je plnit. Motorky nám tentokrát zvedli jeřábkem do kamionu Orga.

Den osmý

Po přistání se všichni nadšeně převlékají do mokrých věcí. To je skoro stejná chuťovka jak mokrý neopren. Trochu sentimentálně namotám poslední roadbook a hurá na španělskou navigační etapu, která je zakončená rychlostně zkouškou v rokli. V té rokli, kde jsme před závodem zkoušeli motorky.
V půlce etapy mě definitivně vystávkovala motorka. Při ubrání v zatáčce nebo při zastavování a ubraní plynu chcípla a nešla a nešla natočit. Pak se to povedlo, ale vůbec nedržela volnoběh. Tak jsem asi 20km po cestičkách v horách jel jak podělaný. Ubíral jsem spojkou, nesměl jsem zaklapnout plyn. Na skrytém CP zase zdechla, startoval jsem ji snad 10min. Na CP1 byl start časovky do rokle. Startovalo se po dvou. Jindra je obrovský frajer, protože se vybodl na závodění a byl připraven mě odtáhnout. Od nějakého Itala jsem si půjčil kurtu. Startující mě odmávl, přetlačil jsem start a pak ještě zkusil startovat. Motor najednou chytil, skočil jsem na motorku a pálil roklí dolů k moři, kde byl cíl. Jindra mě jistil zezadu. Byl jsem rozhodnut motorku tam dotlačit. Kdybych teď neprojel CP, tak se můžu s třetím místem rozloučit. Z rokle do hotelu jedeme ve společné koloně, motorka mi občas chcípá, ale vždy se chytne. Lidi na ulici nám mávají.

Po večeři je vítězná párty v Irském klubu. Chlast teče proudem, někteří jedinci jsou v rekordně krátké době úplně na sračky. Zažívám si svůj díl slávy, slavnostně vyhlašují vítěze, u mě upozorňují, že jsem nováček na rally. Dostávám pohár a potřásám si rukama s Počagarem a Chiussi. Počagar je děsná korba, o hlavu vyšší, nasportovaný, bývalý voják. Ten si RallyRaida v dunách může nosit. Chiussi ma zase EXC 525, takže o skoro 30kg lehčí motorku než já. Když se s nimi pak večer bavím, tak se chlubí, že celou zimu trénovali a připravovali se na závod.

Ten pohár, co jsem vyhrál, jsem k ránu nechal v Irském klubu. Vzpoměl jsem si na něj 500km od Almérie.

Byl tady jeden na BMW 450, z motorky nebyl nadšený, přezdívá jí “bmtroubleyou”. Jel na ni Dakar a aktivně závodí. Motorka stála v cíli, opřená o kontejner s odpadky a pod ní louže oleje. Zajímavé je, že ji má upravenou a může jezdit na bioetanol. Docela mě potěšil, že problémy jsou se všema značkama.
O Dakaru vyprávěl, že je to strašná nuda, samé přejezdy a přiživuje se na něm spousta příživníků a točí se tam moc peněz. Podle jeho názoru je Touareg rallye prý mnohem sportovnější. Nemohu posoudit, na Dakaru jsem nebyl.

Rozhovory

 Zajišťoval Low – Cestoffka.cz

Rozhovor s Filipem Bebou Weberem

Před odjezdem celého týmu na letošní Tuareg rallye jsme se sešli s Bebou, jak jinak než u piva, aby jsme dali do kupy nějaké informace k rally. Z toho vznikl tento rozhovor.

Jak Tě napadlo se přihlásit na Tuareg rally? Na Tuareg rallye jsem se přihlásil hned druhý den, co jsem se vrátil z Motoráj marathonu na Ukrajině. Nějak mě to závodění chytlo

Kolik stojí startovné a jaká je první cena? Startovné stojí asi 60 tis korun, což proti půl milionu na dakaru je docela zkousnutelná suma.

Jak se na takových rally bydlí? Ti náročnější si zaplatí pokoje v hotelu, ale my budeme bydlet ve společných velkých berberských stanech.

Jak se dostanete do Maroka na start? Jedeme Romanovým pickupem, který má naložené bedny s materiálem a vybavením a za sebou táhneme vlek, na kterém jsou motorky. Pickup nám pak pojede po celou dobu závodu jako asistenční auto. Bohužel tohle asistenční auto nám nemůže pomáhat během měřené etapy, pouze vždy v bivaku.

Jak dlouhé jsou jednotlivé etapy? První dva dny je přejezd Malého Atlasu, kde každá tato etapa bude kolem 400km. Pak nás čekají tři etapy kolem Merzougy u Alžírských hranic, z nichž jedna etapa se startuje stylem Le Mans, tedy hromadně se všichni rozeběhnou k motorkám, za běhu nasazují helmy a vyráží všichni najednou, to bude asi maso. Pak zase dvě etapy přejezd na sever k trajektu po 400km a jedna závěrečná ve španělských horách.

Jaké s sebou vezeš náhradní díly? Dakarskou bednu (unifikovaná železná bedna jménem Pierre Henry 80x45x35 cm) mám plnou náhradních dílů a úplně na dně je skovaná placatka slivovice, když dojdou náhradní díly, takové poslední řešení. 90% náhradních dílů mne zapůjčili kluci z Race tool (www.racetool.cz), čímž jím tímto děkuji. Takže mám s sebou celou spojku, všechny pumpy – brzdovou, spojkovou, startovací relé, náhradní baterku, všechny lanka, všechny hadice. Náhradní camelbag mám taky s sebou, protože na poslední Motoráj rally jsem šel přes řidítka rovnou na záda a camelbag mě při tom prasknul.

Jak máš upravenou motorku? Hlavní úprava na motorce je přidaný ventilátor na chladiči, protože jak jsme byli teď před měsícem trénovat v Tunisu, tak se mě mrcha nechtěla chladit. A pokusil jsem se vyházet všechno, co by mohlo zavánět nespolehlivostí, takže klíček šel pryč, místo něj je obyčejný vypínač. Co je zamykání nádrže, tak je tam obyčejné víčko. Spínač na světla jsem vyměnil za ten z EXCčka, protože mě přijde bytelnější. Vyhodil jsem i chcípák se startérem a osadil jsem ověřeným spínačem z nějaké čínské krosky o kterém vím, že funguje, už jsem ho takhle jednou použil. Všechny tyto spínače mám s sebou také jako náhradní. Dále je na motorce osazen roadbook Touratech s motorovým odvíjením, dvě nezávislá počítadla. Jedno je od Touratechu (www.touratech.cz) to je IMO, a pak tam mám ještě pod řidítky skrytý ICO, kdybych udělal ránu, abych měl zálohu.

Jaké máš gumy? Mám dvě sady kompletních kol s gumama Michelin Desert s mousama, první dvě etapy pojedu na jedné sadě, pak do písku přezuju na nové a druhou sadu si nechám jako rezervní.

Jak bude probíhat navigace? Máš s sebou GPSku? GPSku nám na startu seberou a vymažou a nahrajou do ní body dle svého uvážení, ale navigovat se bude podle ní – podle kompasu, protože roadbook je dělaný na kurzy. Doporučený model je Garmin 60, zakázané jsou modely typu Zumo, Quest a podobně.

Takže se jede podle azimutového roadbooku? Jo, budu mít nakreslený tvar křižovatky a uveden nový kurz, pod kterým točím k dalšímu bodu. Ten azimut ale může být přímo na ohromnou dunu, takže já jí objedu a pak se musím vrátit na původní kurz.

Jel jsi už nějaký závod s tímto azimutovým roadbookem, nebo je to pro tebe novinka? Ještě jsem podle něj nejel, ale nebojím se toho, ono pro mě to bude lepší než Hajného roadbook na Ukrajina Maratonu s obrázky a popisem “U křoví jívy vpravo”. Já vím prd, jak vypadá jíva. Navíc na podzim, takže je křoví opadaný. Takže budu radši, protože azimut je jednoznačný.

Jak jsi se připravoval na takovýhle závod? No, koupil jsem si 60 piv s sebou, každý večer si dám čtyři piva a chodím do solárka, abych se nespálil na sluníčku 🙂 Na konci ledna jsme byli trénovat v Tunisu v písku a poslední tři týdny jsem každý den v posilovně. A celý podzim jsem chodil do posilovny alespoň jednou týdně.

Není šedesát piv málo? No já šedesát, Jindra šedesát a Roman šedesát. A když budu mít málo, tak je vychlastám Romanovi, on stejně v noci chrápe, tak nebude vědět, že mu chlastám pivo. Ale je dobrý, že máme asistenční auto, protože kdyby jsme ho neměli, tak bych asi vezl jen kořalku, no možná bych jich pár do bedny schoval.

Jaké máš ochranné pomůcky? Takový ten ochranný návlek na krk? Mám

Krunýř? Mám. Suspensor – nemám.

Před vánoci se Ti narodil syn Marek, jaký má Tvá žena názor na to, že se zúčastníš této rally? Podporuje mě v tom, říká, že je to lepší, než se tahat s děvkama, nebo vymetat hospody.

Jakou máte týmovou strategii? Jedeme v týmu, budeme si vzájemně nosit pivo.

Rozhovor s Jindrou Moravcem

Jindrovi jsem poslal pár otázek k němu samotnému a k závodu, na neštěstí na tyto dotazy odpovídali společně s Bebou po cestě do Maroka. Co z toho vzniklo, přikládám v nezměněné formě včetně zjednodušeně přepsaných otázek.Low

Jindra rodina: 3x krajta kralovská a dvě andulky, všichni ho podporují.

Zkušenosti se závodama: docela mě baví se na ně koukat

Jak dlouho motorky: od 15let na fichtlu

Cesta: kurva dlouhá

Nedošlo pivo? Ne, vyráželi jsme s plným vlekem.

Podobný závod: Ukrajinská rally, ale tam nemají islám a tak jsme jezdili na vodku.

Příprava před odjezdem: skládal jsem beton, nosil jsem výkresy po schodech, na 125ccm jsem rozvážel zakázky po Brně

Úpravy moto: rallye kit, roadbook Touratech, přídavná nádrž

Gumy: deserty+moosy

Navigace: 60csx

Team: děláme si s Bebou vzájemně nosiče piva

Strategie: najít co nejrychleji cestu do cíle, abychom si mohli dát pivo

Proč tam jedu: protože u nás je zkurvená zima

Důvod problémů s motorkou

Zahada chcipani je mozna vyresena!
Zpetne shrnu, co se delo, byly to dva ruzne problemy.
1. Nejdrive v Tunisu, kdyz jsem trenoval a mel velkou nadrz, tak pri jizde v dunach, kdyz se hodne zahral motor, tak motorka chcipla. Po nastartovani chytla do volnobehu, ale po pridani plnu chcipla. Musel jsem pockat az trochu vystydne. Svadel jsem to na velkou nadrz, ze se pres ni spatne chladi. Pak na Touareg Rallye mi to delala znova i bez nadrze. Vyvrcholilo to, ze jsem nemohl nastartovat pred startem do posledni casovky. Tak tento problem se vyresil vymenou svicky a resetem pocitace, ktery byl plny chyb.

2. Na Tuaregu mi chcipala pri brzdeni motorem a pak vymacknuti spojky. Ridici jednotka nepoznala, ze ma pridat benzin na volnobeh. Podezirali jsme cidlo TPS, ridici jednotku, cidlo teploty, cidlo spojky, cidlo razeni, cidlo padu, cidlo stojanku.
Po vsech experimentech vyhralo odpojene cidlo stojanku. Pred dvema tydny KTM uvedli krabicku, ktera se musi zapojit misto cidla stojanku, aby se cely system choval korektne.
Side Stand Remove Kit 61011046000
Tak jsem to tam pripojil a motorka vyrci jak ma. Ale jasat budu az po Albania Rallye.
Pouceni pro vsechny – nevrtejte se do pocitacu a strikacky a mejte hruzu z poruch cidel.
Pouceni pro Bebu – vymenim strikacku za karburator.

Doplněno – blblo to i po zapojení krabičky. V zoufalství jsem zapojil čidlo spojky. Odjel jsem Albania Rallye a je to OK.

Rozhovory rádia

Český rozhlas 1

Rádio Beat ze závodu

Rádio Beat

Rádio Beat 2

Rádio Beat 3

Článek

Quad

Fotogalerie

Sponzoři: