Toulání jižní Albánií 4. – pohoří Ostrovikes
Ráno po nastartování to už nesákne, ale teče proudem. Sundavám znova víčko, odmašťuji a pečlivě usazuji o-kroužek. Dobrý, neteče, trošičku sákne, jedeme.
Najíždíme na trasu 62. „Hřeben Kuroros“, výjezd ze sedla nad Gjergjevicë je docela náročný. Prudký, strhaný od vody a plný kamenů. Ale ty výhledy z hřebenu na pohoří Ostrovices. Toto je jedna z nejhezčích tras v Albánii. Při kochání se výhledy si v dálce na sedle u pohoří Ostrovices všímám tenké linky cesty. To musí být nová cesta, nikdy dříve jsem si jí nevšiml. Průzkum! Houpáme se po hřebeni až do vesnice Shtyllë. Tam je nová asfaltka z Vithukuq a asfaltka překvapivě pokračuje na hřeben. Vyjíždíme až do sedla Qafë Shekës. Asfaltka pokračuje do vesnice Panarit, kde cesta slepě končí. Do vesnice Panarit jsem už před lety snažil dostat z Çorovodë přes Helmes a Staraveckë, neúspěšně, žádná cesta tam nikdy nevedla.
Mimochodem Mapy.cz měli na sedle vyznačenou čerpací stanici. Samozřejmě blbost, hned po návratu jsem to v Open Street Map projektu opravil. Z křižovatky na sedle odbočuje luxusní šotolina připravená na asfaltování. Vede podle nově postaveného ropovodu AMBO, který překračuje pohoří Ostrovices. Před sedlem Qafë Martes potkáváme auto stavbařů cesty a ti mě potvrzují, že je nová cesta postavená přes sedlo a dostaneme se přes Backë až do Çorovodë. Jen upozorňují, že cesta není dokončena a některé úseky auto neprojede, na motorce to bude v pohodě.
Mám ale ještě plány na této cestě hor a tak se vracíme zpět k prameni u vesnice Shtyllë. Najíždíme na trasu 47. „Shtyllë – Çlirim“. Kousíček asfalt k přečerpávací stanici ropovodu a pak už jen zase důvěrně známá cesta s hlubokými vyjetými kolejemi. Je sucho, tak v pohodě, ale za mokra jsem tady s LandCruiserem několikrát zapadnul a vyprošťoval. Vyjeli jsme na sedlo Qafë Ujkut (Vlčí sedlo) 1610 m n.m. Tohle je další z parádních albánských tras, po které jezdím moc rád. Sjezd ze sedla na louky je dost srthaný. Přejíždíme louky, které bývají na jaře hodně bahnité a dalším sypacím sjezdem klesáme do vesnice Stratobërdh. Sjezd je fakt hodně strhaný, skoro bych ho nechtěl jet opačně. Ve vesnici je obydlený jediný barák, jinak je opuštěná. Po trase se už jednoduše domotáme k pomníku nad Çlirim, kde je velká křižovatka.
Musím prozkoumat, jak je to s mostem přes Osum v Ogrocka. Údajně ho před několika lety strhla povodeň a cesta mezi Frasheri a Çlirim je neprůjezdná. Je strašné vedro, most je hluboko pod námi v údolí po špatné cestě. Sypeme serpentinami dolů, cesta po kamenech je úmorná. Potkáváme docela velkého hnědozeleného hada. Dole u řeky teplota atakuje 40°C, most je opravdu stržený. Kousek pod mostem je široký kamenitý brod. S autem v pohodě, motorku tak leda převést ve dvou. Odpočíváme ve stínu pod stromem a přes brod brodí policejní Nissan. Zastavují u nás, zdraví, ptají se odkud jsme, jsou moc příjemní, inu jako albánští policajti. Vyrážíme za chvíli nahoru za nimi. Na zatroubení nás v pohodě nechávají předjet. Výjezd nahoru je snazší než byl sjezd, jen je nekonečně dlouhý. Znova potkáváme velkého hnědozeleného hada.
Çlirim je jak z Divokého západu. Polorozpadlé domy z červených cihel, u baru se ve větru pohupují dveře, vedro na umření. Naštěstí mají chlazené pivo. Přijíždějí policajti a znova nás zdraví.
Potřebujeme benzín, nezbývá než dojet po nudném asfaltu do Ersekë. Kupujeme pivo a sardinky na večer a po dalším asfaltu se přesouváme přes Vithukuq a Shtyllë na sedlo Qafë Marces, kde spíme ve výšce 1698 m n.m. V noci je příjemně vlaho, v dálce se blýská, po cestě za celou noc nikdo neprojel.
