TET Srbsko
TET Srbsko nadchne i zklame. Jako na každé trase TET jsou zde nádherné úseky, nuda na asfaltu a neprůjezdná místa. Vynechali jsme zcela severní část u hranice s Maďarskem, kde je nudná rovina a užili si hory po hranici s Bosnou, Kosovem, Černou horou a Bulharskem. Dodávku jsme zaparkovali v kempu Růža větrova v Jagodina. Po asfaltu jsme se přesunuli za Kragujevač do Stavitsa, kde jsme se napojili na trasu TET, v místě kde křížila silnici 22.
Den 1.
Zpočátku jsme u Stavica kličkovali po lesních cestách v dubových lesích. V Lalinci jsme přejeli přes dálnici. Následoval výjezd po asfaltu na sedlo, odbočení z asfaltu a konečně to začalo být opravdu hezké. Vyjeli jsme na vrcholek Rajac 848m a pokrčovali přes hřebenové louky, borovými lesy až na vrcholek Suvobor 866m. Na vrcholek ke kamennému kříži vede docela náročný výjezd. Případně se dá vrcholek objet po cestě. Následuje další cesta po krásném hřebeni sopečného pohoří, daleké výhledy a několik opravdu těžkých kamenitých výjezdu, které se budou případně těžko objíždět.
Obrenovacko Naselje je veliká chatová osada v březovém lese. Následuje dlouhý sjezd údolím k silnici 21, ze které se ale hned odbočí. Klikatá cesta se vine úbočím kopců a bukovými lesy. Pak trasa přejede pohoří Valjevo a zatočí se lalokem z jihu na sever. Lalok by šel zkrátit, ale trasa vede po zajímavé bazaltové skále s jalovci, škoda zkracovat. V údolí starý mlýn a včelí úly. Rybí sádky hlídali velcí psi, před sádkami je potřeba přebrodit přes potok. Podél potoka vzhůru, občas brody. Projeli jsme kolem Taorske vrelo. Hezké místo s vodopádky, mlýny a lomem na hlínu. Pak prudké serpentiny vzhůru po málo používané cestě. Doporučuji zajet do Kosjeric natankovat.
Od silnice 174 asfaltová silnička na vrchol Grad 1024m. Zde je opuštěný hotel, sjezdovky, altány na případné přespání v dešti. Až k letišti Ponikve šotolinky střídají krátké asfaltové úseky. V teto části byly jediné dva obchody přímo na trase. Jinak jsme do obchodů museli vždy odbočovat z trasy. Přespali jsme kousek od letiště Ponikve na čerstvě sklizeném poli.
Den 2.
Za letiště zase šotolinky, které se střídají s úseky s úplně novým asfaltem. Před vesnici Bracarini docela sjezd lesem, sypalo se to, opačně nahoru to bude těžké. V Kremna benzinka, jediná na trase, nepodceňujte tankování.
Začíná okruh národním parkem Tara. Za benzinkou se hned odbočí na šotolinu a následuje za potokem fakt ostrý výjezd serpentinami, které se sypou. Výjezd pokračuje borovým lesem, ale už lehčí, cesta lesy moc hezká. Skoro se divím, že tady, v národním parku, není zákaz vjezdu. Se vstupem do EU se jistě objeví. Vyjede se v Lito pole, nové chatové oblasti. Trasa se zde dělí na okruh kolem NP Tara. Asfalt až za Mitrovač, což je hnusně hnusně turistické městečko. Asfalt se změní na šotolinu po které jezdí hodně aut a chodí procesí lidí na vyhlídku do kaňonu Drina. Za vyhlídkou už nepokračuje nikdo a lesní cesta a pak úzka asfaltka vede až do Sedaljka. Po asfaltu k chatě Predov Krst. Za chatou se odbočí na šotolinu a následují nádherné šotoliny bukovými lesy. Cesty svádějí k rychlé jízdě, ale opatrně, jsou tu jeleni a divočáci a občas jdou po cestě koně na tahání dřeva. Až do Donje Karikije luxusní šotolina. Před vesnicí krásné výhledy na hory do Bosny. Asfalt k přehradní hrázi Zaovine. Zavře se okruh a už to vypadá, že bude asfalt až do Mokra Gora. V serpentine za výhledem na železnici Šarganská osmica najednou trasa odbočí doprava do údolí k hranici s Bosnou. Kaňon moc hezký. Vyjede se na hlavní silnici pod Mokra Gora, těsně u hranice. V Mokra Gora je jediné místo na celé trase, kde jsou penzióny, což v dešti může být příjemné. Rozhodně stojí za to svézt se muzejní železnicí Šarganská osmica. Než vyrazíte na další trasu, zajeďte si natankovat do Kremna. Na další trase je benzínka až v Novi Priboj.
Den 3.
V Mokra Gora den a noc pršelo, takže jsme využili penzionu nad nádražím a svezli se vláčkem.
Den 4.
Ráno start v mlze a lehkém dešti, který v horách zesílil a jeli jsme v nepromocích. Z MokraGora je hned výjezd po šotolině do hor. Nahoře louky, chajdy, krásná místa na spaní, výška 1000 m n.m., výhledy. Docela těžší sjezd do divokého kaňonu Crni Reab. Přezdil jsem ho na Ďáblův kaňon, řeka Črni Razav je zařízlá v divokých sopečných skalách. Dojem poněkud kazí železnice, která kaňonem vede. Přejede se přes pontonový most. Kousek podél železnice a tunelem společně s vlakem. Následuje asi nejtěžší úsek celé trasy TET. Proti proudu přítoku, cesta je strhaná od vody, hodně těžká místa, přejezdy řečiště, velké kulaté kameny v dešti klouzaly, problémový úsek je asi 1km dlouhý. Pak cesta vystoupá od řeky a po hřebeni je už zase v pohodě. Trasa kříží silnici 405. V OSM mapách je silnice jen kousek, ale už je asfaltová cela. Trasa pokračuje přírodním park Zlatibor. Odbočka další chatovou oblastí, pořád asfalt. Křižovatka na sedle a po dobré kamenité cestě dolů ke klášteru Uvac. Kostel zamčený, mnich sotva pozdravil. Ne jako v Albánii v Sheen Marena, kde s námi mnich kalil v místním baru. Za klášterem jednoduchý brod a dlouhý výjezd po dobré cestě nahoru na hřebeny. Přes hřebeny k silnici 194. Po cestě jeden těžší kamenitý výjezd v borovém lese.
Ze silnice 194 odbočka po úzké asfaltce, za chalupami brutální výjezd zničený od traktoru a tahaní dřeva. Pak zase hřebeny a jednoduchý sjezd serpentinami k řece Lum a městu Novi Priboj. Až tady je benzínka a obchody od Mokre Gory a Kremna.
Z města dlouhý výjezd do hor po rychlé a luxusní šotolině. Krajina se kaňonem řeky změnila z vulkanických hor na vápencové pohoří. Šotolina porad po hřebenech, daleké výhledy. Z Donje Babine dlouhý asfalt horami až na silnici 26. Odbočka po nové a hezké lesní cestě. Z ní ale odbočka na šoustku křovím, vysokou trávou, ze šoustky se sjelo na planinu s loukami a chatami a jeskyni, kde mizel ponorný potok. Kolem Kamene Gory a pak sjezd po úzké asfaltové cestě do Bogarevo, silnice 23.
Výjezd do hor vápencovou soutěskou. Nejdříve sedlo 1669m, pak škrapové planiny, údolíčko, lehký výjezd a pak nejvyšší hora s vojenským radarem Katunic 1733m. Zataženo, černé mraky. Sjezd po nové cestě. Hledáme místo na spaní, je zima, chceme pod 1000 m, ale nakonec spíme 1300 m u altánu s tekoucí vodou. Kolem prožene krávy týpek v triku Česká republika (asi hokej) a pak nám přinese rakiji a po chvíli slušně odejde.
Den 5.
Ráno kosa, silná rosa, mlha v údolích. Po asfaltu k přehradě Uvac. Pak hezké šotoliny zemědělskou oblastí a přes kaňon k vyhlídce Molitva. V okolí pensiony a „etno kuči“. Tady staví nové silnice. Letiště Sjenica, rozbombardované, hangáry jako stáje pro krávy a kozy. Pak šotoliny střídají s asfaltem. Ve vesnicích mešity. Jsme u Kosovské hranice. Pak hezká šotolina na Jankov kámen 1833m. Tady začíná asfalt a následuje asfaltomrdaní pres park Golija Studenica Biosfere reservation. Tady se tedy mohl linesmann posnažit a najet zajímavější trasu. Až do Raska, snad 30km. Tady je benzínka a zase obchody. Z Raska super výjezd po kamenitých cestách. Výjezd bohužel zase přešel v asfalt a vedl do ski resortu Kopaonik. Hnus, snobi, ruské prachy, hotely, apartmány. Po velké oklice po asfaltu nás to ještě zavedlo na hezkou cestu lesy, ale chodili po ní turisté… Vyjeli jsme zpět v resortu a mezi kočárky a rodiny s dětmi výjezd po sjezdovce na Veliky Karaman 1936m ke stanici lanovky. Tak tuhle část si mohl linesman odpustit.
Po sjezdovce dolů přes hluboké odvodňovací strouhy. U dolní stanice cesta pršela v kameny nahrnuté buldozerem. Pak stržená od potoka, ale šlo to objet. Další cesta už ok. Vyjeli jsme na silnici 212 u svačících policajtu s černým Land Cruiserem. Přejezd silnice a následuje nejhezčí dnešní úsek. Polní a pak lesní cesty pres kopečky, opuštěnými vesnicemi, nad vulkanickým kanonem. Spousty ovocných stromů kolem cesty, trháme hrušky a švestky. Vyjeli jsme na silnici 213 a pokračovali podél říčky Toplica. Na řece je hráz nenapuštěné přehrady a spíme u říčky s komáry.
Den 6.
Kdybychom dojeli o 5km dále tak nás nežrali komáři a měli jsme altán a lavičky s vyhlídkou na kopci. Etapa Vlahinja – Kursumlija moc hezká po hřebenech a pláních, lehká šotolina. Asfalt 214, lehký přejezd po šotolině na silnici 35. Asfalt až k Ďáblovu městu. Skalní útvary, starověké doly na železo, železitá minerálka. Hned z parkoviště je výjezd šotolinou do hor. Přes kopec Sokolov Vis 1370 m na sedlo Gajtanska vrata. Dolu asfalt silnice 228. Leskovač, vedro na chcípnutí, povedlo se nám koupit olej na výměnu do Honda 450 (Husq 701 opravdu výměnu nepotřebuje) a sprej na řetěz. Obchod se jmenoval Auto Ica u světelné křižovatky.
Vucje – Vladicin Han, nejdříve asfalt silnice 227. Strmá soutěska s vodopády. Pak asfalt odbočí a pokračuje se lesní soutěskou kolem divoké řeky. Chybou navigace jsme si vysekli jeden hodně obtížný výjezd po svážnici dřeva. Správná cesta vede pořád podle řeky přes mostek. Kamenitá lesní cesta, moc krásné až na sedlo! Pak sjezd dolů, široka protažená šotolina do Vladici Han.
Pro vodáky: řeka Bycjanska, dole nesjízdné vodopády a obtížná soutěska. Nad tím krásná WW III – IV s jedním sjízdným vdp. WW V. Kamenná cesta pro Transit z půjčovny sleduje cely tok, vše se dá prohlédnout. Končit u dřevěného mostu nad vodopády a vynést kousek nahoru na silnici k vyhlídce Stena Sokolica. Pak nesjízdné vodopády podle pohledu svrchu ze silnice.
Spíme u klád nad jezerem Vlasina 1450 m. Petr vyměnil olej, zima ani nebyl.
Den 7.
Hned ráno skočí trasa z krásné šotoliny na úplnou šoustku. Úzká cesta zarostlá břízami a trním. Ke konci strhaná od vody. Na mačetu. Podrápaní, ale projeli jsme. Za rok, za dva už bude zcela neprůjezdná. Asi by se dalo pokračovat po cestě dál a šoustku objet. Zbytek trasy až na silnici 40 v pohodě. Před Strezimojovici odb na šotolinu, ale jednoduché, až na silnici 439. Tady odbočka serpentinami po asfaltu do Kalna. Tudy jsem před léty projížděl s Toyotou. Opuštěná vesnice Kalna a sedlo, kde jsem tehdy spal. Pak cesta klesá hezkým údolím do vesnice Rakita a začne asfalt.
Po asfaltu přes Babusnica. Pak odbočka z 39 do hor. Široká nová šotolina. Slepá odbočka k pomníku. Dál nahoru a je lesácká chata a upravená cesta konči. Jmenuje se to tady Suva planina. Další slepá odbočka kolem škrapové planiny, tentokrát nikam do houští. Cesta je strašně kamenitá. Končí slepě, návrat na křižovatku. Asi ro byl test, jestli zvládneme další trasu. Ta je na poměry TET docela obtížná a nechtěl bych jí jet opačně. Od konce široké šotoliny následuje úzká kamenitá cesta, pořád klesá. Kupodivu nebyla zapadaná stromy. Když už to vypadá, že sjedeme z hor, tak odbočka a super výjezd hustým lesem. Po oklouzaných vápencových kamenech. Past na velké motorky. Vyjíždíme k další lesácké chatě a altánu. Pokračuje kamenitá, ale široká cesta, která pomalu klesá z hor dolu. Sváča u napajedla sestaveného z 9 koupelnových van. Jednoduchý dlouhý sjezd z hor na silnici 223 do Bela Palanka. Asfalt 428 až do Pirot. Z Pirot asfalt až nahoru na Starou planinu. Odbočka k soutěsce Slavinjsko Grlo je jen pro pěší, chodili tu rodinky s baťůžky, nezajeli jsme tam. Asfalt končí v Dojkinci. Následuje šotolina okruh na Ponor. Rozhodně je potřeba jet okruh po směru hodinových ručiček. Opačně je výjezd z Dojkinci na Bodin vrch, který je ale tak leda na prázdné EXC. Trasa vystoupá výjezdem po slušných cestách na hřeben hor. Na horské planině tady potok mizí do jeskyně. Moc hezké. Sjezd od Ponor do vesnice byl hodně strmý, skalní schody v zatáčce, strhané od vody. V Dojkinci v obchodě nemají plechovkové pivo, jen lahvové. Tak si dávám lahváče na schodech s místními dědky.
Výjezd na hřeben. Potkáváme na cestě stádo ovci a koz. Pasák nás zastavuje. “Rozhodně jeďte levou cestou, pravou nevyjede ani traktor!” Posloucháme ho a vyjíždíme bukovým lesem až na hřeben 1275 m vysoko. Tady stojí altán na vyhlídce, tak tu spíme. Kolem úžasné výhledy na Starou planinu.
Den 7.
Ranní etapa je nám odměnou za všechna předchozí utrpení na asfaltu. Jedeme po hřebenech Staré planiny. Něco jako poloniny na Zakarpandě. Přejedeme kopec Vrch 1588m a pak se klečí a rozkvetlými kosatci vydrápeme po kamenité cestě na náš nejvyšší bod Bratkova strana 1943 m. Výhledy na nejvyšší horu Srbska Midžor, na hřeben tvořící bulharskou hranici, na Babin Zub. Sjezd dolů není zadarmo. Sypající se strmá cesta po šutrech. Fakt bych to nechtěl jet opačně. Ani náhodou. Vyjedeme na sedlo, kde jsem před lety byl Toyotou. Tenkrát jsem další cestu na hřebeny nenasel. Nebo spíš nezkusil, ta správná se mi zdála do nikam, na tahání dřeva. Další cesta do Topli Dol už jednoduchá. Ale dlouhá. Těsně před Topli Dol spadlý mostek. Zbyly klády, po kterých se dá motorka opatrně převést. Kdyby mostek nebyl, tak to znamená celou cestu zpět i s hnusným výjezdem na hřebeny až do Dojkinci a po asfaltu do Pirot. Naštěstí šel převést…
Za Toplim dolem na Babin Zub víme od NoAsfalt, že byl vloni zával. Ptáme se dědků na návsi, zda projedeme. Kouknou na motorky, prý ano. Neprojeli jsme. Zával je obrovský a objízdná cestička tak leda na nenaložené EXC. Vracíme se do Topli Dol. Objízdná cesta přes Zaskovci je parádní, lepší než původní trasa. Zapadlá vesnice Zaskovci je jak posun v čase. Staré traktory, hnůj, opuštěné domy. Cesta vzhůru na Babin Zub je nefalšovaný off-road výjezd. A pořád výš a pořád přes kameny a strhané od vody. Nádhera! Míjíme zrezlou kostru autobusu a už jsme na Babin Zub. Vyjeli jsme na asfaltovém kruhovém objezdu a parkovišti. Babin Zub je ski resort. Dolů po asfaltu, v hrozném vedru vynecháváme zajížďku k vodopádu Bigar. Po silnici 221 do Knjazevac, tankujeme. A rychle pryč z města. Jedeme po nové asfaltce 219, nepotkali jsme jediné auto. Opuštěné vesnice, všichni odešli za prací do měst. Za Blasko Polje začíná zase šotolina. Po pár km polní cesta končí v bludišti šípkových keřů. Pěšinky se zde kříží a motají jedna přes druhou. GPS trasa je zprůměrovaná přímka, vynechává jednotlivé odbočky. Podrápaní od trní bloudíme v roští. Vracíme se kus zpět, znova několik pokusů a odboček a najednou jsme na lince a z šípkového království vyjíždíme. Husqarna ale v pekelném vedru protestuje, svítí kontrolka přehřátí. Tak čekáme chvíli ve stínu. Následují rychlé šotoliny do Ryjište, Husqarna se už v pohodě chladí, ale vedro je stále úmorné. Tato část mi připoměla orienťák na Rally Dalmacia. V bludišti kamenných cest se jezdilo mezi zídkami vyskládanými z kamenů podle azimutu. Až se dva jezdci srazili v plné rychlosti proti sobě. Nevzpomínám na to rád. Ani na roadbook na této rally, který byl zdaleka nejhorší, co jsem kdy jel.
Pak objezd přírodního parku a hory Rtan. To je výrazná hora pravidelného tvaru pyramidy. Je to posvátna hora nabitá pozitivní energii… Trasa kolem hory jsou nádherné šotoliny. Po sjezdu do udolí pod horou je ale překvápko. Nasledující výjezd je šoustka, naprosto opuštěná cesta zarostlá v bodláčí a malinách a strhaná od vody. Když jedeme na jedničku uzkým korytem a nevejdou se stupačky a jsme v kopřivách a bodláčí a 35° C vedru, tak vzdáváme. Vracíme se 2km zpět pod výjezd a udolím po pohodové šotolině vyjíždíme na silnici 36. Linka TET vede v lese vlevo od nás a za pár km se napojuje na asfalt. Vynechali jsme asi 15 km. Odbočujeme na vývěr Grza. Vývěr nic zajímavého, žádná hospoda. Asfalt daleko za vývěr. Pak krásné šotoliny borovými lesy na vápencích. Fakt hezké svezení. Najednou před námi na cestě stojí pickup a vedle něj voják se sapíkem a vysílačkou. Zastavuje nás, dal se nejede. Před námi je vojenský prostor a ostré střelby. Už to slyšíme, samopaly, kulomety. Tak jsme aspoň s myslivci z pickupu a s vojákem pokecali. Ze spíme pod stanem (šator), že jedeme offroad kolem Srbska, jestli známe vodopád Prskalo. Ukazují nám fotku Prskalo v zimě, jeden velký rampouch. Čekání mělo být 15min, nakonec nás po 1 hod pouští. Na střelnici vraky tanků, pak projíždíme kasárna. Hlídka na bráně o nás ví, bez problémů nás pouští ven na silnici. V Resavica tankujeme. Majitel pekárny má LC8 a tvrdí, že české pivo je nejlepší. Já si kupuji chlazené Zaječarsko a vyjíždíme asi 10km vzhůru kaňonem Resavica. Nalézáme louku a kempujeme. Projíždějící místní nás zdraví.
Den 8.
V noci tklivě houkala sova. Ve vápencovém kaňonu se její hlas rozléhal a budil nás ze spánku. Vyrážíme do naší poslední etapy na TET Srbsko. Pokračujeme kaňonem kolem suchého koryta potoka. Aby nebylo suché. Celý potok mizí v jeskyni pod cestou – Ponor. Kousek výše je Prskalo. To je, dle mého, nejhezčí skalní útvar, co znám. Skalní útes porostlý mechem a po něm stéká voda. Když jí je hodně, stříká do dálky. V zimě z něj visí rampouchy.
Motáme se po úžasných šotolinách Monastyrskymi sumy. To jsou lesy kolem Monastyru Novy Stejnik v narodním parku Kucaj. Klášter připomíná kostely na stolových horách v Etiopii. Ale vedro je strašné, odmítáme slézt z motorek, kde to za jízdy chladí, na prohlídku. V lesích projíždíme kolem opuštěné lesácké benzinové stanice. Před lety jsem zde fotil Toyotu, dnes sem vede asfalt. Ale naštěstí tady končí. Motáme se nekonečnými lesy ve vápencových horách. Finální skalní soutěska, pod mostem skalní brána, kterou teče řeka. Vesnice pod soutěskou se jmenuje Strmosten. Ve vesnici Sladaja je aktivní hnědouhelný důl s vláčky přes most. A obchod, konečně voda. Studánky na předchozí trase ve vyschlých borových lesech na vápenci opravdu nebyly.
Náš poslední úsek na TET Srbsko je přejezd pohoří Beljanica. Stoupáme po jednoduché šotolině bukovými lesy, trasa nás zavede až na vrcholek Beljanica 1339 m. Bílé kamenité cesty bukovými lesy. Tudy jsem také před lety projížděl autem. Postupně sjíždíme po široké bílé kamenné cestě do Zagubica, do šíleného vedra. Bylo to asi 30 km krásnými lesy a horami. Lesáci nás zdravili…
V Zagubica benzín a nejkratší cestou do Jagodina, kde máme v kempu Ruza Vetrova dodávku. Po cestě je 38° C, za jízdy mě píchla vosa do břicha, v jednom městě máme chuť projet na červenou, než v pekelném vedru stát a čekat. Úmorná cesta. Míjíme hezký hrad s monastýrem Manasija. Jagodina, konec, zvonec, 41°C. Peklo.
TET Srbia naprosto parádní, jediná slabina byly asfalty Sjenica – Raska – Kopacnik. Při lepší přípravě by šly vynechat, objet tyto hory kolem nižšími kopci.
Srbové super, jen lehce komisní nebo odtažití. Nebyla to ta srdečná vřelost a pohostinnost jako v Albánii. My jim rozuměli, oni nám hůře. Ale byli fakt v pohodě. Od vstupu do EU očekávají hlavně peníze… Válku na Ukrajině a vztah k Rusku jsem raději neřešili. El. energie u nich vůbec nezdražuje = na vine není válka, ale Green Deal. Benzin a nafta byla levnější než u nás. Inu příčiny drahoty bych hledal jinde než ve válce na Ukrajině.
