February 26, 2013

Putování s Tuaregy

Nebe plné hvězd od obzoru k obzoru, oheň rozdělaný na písku pod skálou. Na ohni konvička se zeleným čajem, který je silný a sladký a slévá se do skleničky z velké výšky, aby vypěnil a tady se mu říká „Tuareg beer“. Spacák si na noc rozkládám do písku na okraj wádí a sleduju Jižní kříž. Teplota klesla na -2C, jsme 2000 m.n.m v pohoří Atakor, které je považováno za opravdové srdce Sahary.

Hoggar

Sopečné pohoří Atakor, které je součástí oblasti Hoggar (Ahhagar) je jediná oblast přístupná pro turisty v jižním Alžíru. To je velká škoda, protože zejména pohoří Tassilie-N-Ažžer ukrývá opravdové skvosty prehistorických maleb. To je ale na hranici s Lybií a oblast je z bezpečnostních důvodů zcela uzavřena. Hrozí zde zcela reálné riziko únosů turistů islámskými fanatickými bojovníky z Nigeru a Mali. Stejně tak jsou uzavřená další pohoří jako Tefedest a Turha. Oblast Atakor je přístupná jen na zvláštní povolení a s tuarežskými průvodci. Pohoří obtáčí jediná cesta dlouhá asi 250km a na jejím vrcholu je hora Assekrem vysoká 2700m s poustevnou Charlese de Foucalta. Nenechte se mýlit různými názvy pro stejná pohoří, každý autor map nebo průvodce používá jiné názvy. Pro hlavní pohoří Atakor se často používá název Hoggar, ten ale označuje celou oblast.

Našimi průvodci jsou Tuareg Kasem jako šéf a řidič a kuchař Žabbaren, který je původem z rodu otroků, kteří dříve sloužili Tuaregům. Jedou terénním pickupem Toyota a my je následujeme úplně stejným pickupem, ovšem naším vlastním, se kterým jsme přijeli 4000km z Čech. Asfalt končí s posledními domy v Tamanrassetu a za západu slunce vjíždíme přímo do sopečného skalního města. Skalní suky s čedičovými varhanami, vyvřelá láva, sopečné pumy, skalní oblouky, krajina jako na Marsu. Putujeme až na místa prvního pouštního noclehu v obrovském skalním městě, pro změnu z oblých pískovcových balvanů. Kousek od našeho tábořiště jsou prehistorické rytiny žirafy a buvola veliké asi 1.5m.

Tuaregové

Tuaregové pocházejí původně z Berberů, do střední Sahary přišli asi před 500lety ze severu, odkud byli vytlačeni Araby a žili výhradně nomádským životem. Tuaregové se dělí na řadu klanů, které spolu v minulosti různě válčili. Neuznávali moderní hranice Libye, Alžíru ani ostatních zemí a volně putovali pouštěmi středu Sahary. Jejich jazykem je Tamahak, dialekt berberštiny. Po založení samostatného Alžírského státu přišli o většinu svých rodových práv a z jejich otroků, které si vodili z jihu Sahary, se často stali úředníci alžírské správy a dnes bývalí otroci vládnou Tuaregům. Stejná situace nastala v dalších státech, která zabrala Tuarežská území – Niger, Mali, Libye. Pošlapání jejich tradičních hodnot, útlak ze strany vlády, ignorování jejich práv na území, kde jsou značné zásoby uranu a ropy, které vlády vytěžují, přivedlo Tuaregy až k touze po samostatném státě. Řada Tuaregů se přiklání k muslimskému náboženství a tak došlo ke spojení s islámskými extrémisty, s jejichž pomocí v loňském roce založili samostatný stát Azawad. Naštěstí Tuaregové velmi rychle pochopili, že extrémní islamismus je špatný a tak na podzim 2012 ukončili spolupráci s extrémisty a přiklonili se raději zpět k místním vládám. V lednu 2013 pak následovala intervence francouzských vojsk v Mali a boj o vytlačení extrémistů.

Pouštěmi jižního Alžíru vedou pašerácké stezky a toto rozlehlé území je velmi obtížně kontrolovatelné. To umožňuje extrémistům pod vedením Mochtára Belmochtára, již řadu let proslulého jednookého velitele vojenských jednotek extrémistů, pašovat pouští levné cigarety z Nigeru na sever a naopak z Libye, která válkou ztratila kontrolu nad zásobami zbraní, vyzbrojovat bojové skupiny. Ty jsou pak hrozbou pro všechny cizince v Alžíru a vůbec v celé oblasti. Mají na svědomí řadu únosů – v roce 2000 únos 30 Němců a Švýcarů, po kterém Alžír zakázal individuální turistiku, 2008 únos rakouského páru z Tunisu, 2013 přepadení plynárenského závodu u Ajn Amanásu, atd.

Většina Tuaregů, alespoň ti, co žijí v okolí Tamarassetu, se ale od útoků distancuje a rádi by se vrátili k provázení turistů po poušti. Jenže celá oblast je považována za nebezpečnou, povolení se vydává pouze do pohoří Attakor a přijíždí jen občas pár odvážných šílenců.

Assekrem

Přes obrovská lávová pole, po pěšince mezi černými kameny, se nese malá karavana čtyř velbloudů. To Tuaregové jedou od svých stád do města pro zásoby. Stáda mají v okolí guelty. Mezi lávovými poli je tu bývalý říční kaňon, na jehož dně jsou jezírka s vodou, která mizí až v nejparnějším létě. To je v této oblasti jediný zdroj vody pro stádečka koz, které tu Tuaregové pasou. Čím se tady ta stáda koz živí, to nechápu. Asi černým kamením. V pohoří Atakor žijí převážně členové rodů Kel Ahhagar a Dag Rail. Ti v minulosti vedli boje s Tuaregy jiných rodů z oblastí Tassilie.

Kolem obrovských čedičových skalních suků, které zbyly z původních sopek, stoupáme stále výše až do tábora pod horou Assekrem. Poslední serpentýny jsou tak prudké, že nám na prašné cestě nezbývá než řadit redukovanou 4×4. Ve výšce asi 2500 m.n.m je tu postavený kamenný dům – útočiště. Teď před ledovým větrem a v létě před žárem. Je den před Silvestrem a tak je zde i pár turistů (asi tak 20 včetně nás) a hlavně asi 30 vojáků ozbrojených samopaly a kulomety. Stoupáme po pěší stezce na vrchol hory Assekrem 2700 m.n.m. Otevírá se nám pohled na celé pohoří Attakor a oblast Hoggar. Je to jako Tolkienův Mordor. Zapadajícím sluncem zalitá torza sopek jsou zlatá a jejich vrcholky jsou až k obzoru. V dálce je vidět pohoří Tassilie-N-Ažžer, Tedefest a Garret e Djenouin – Hora džinů. Po mrazivé noci, kdy teplota ve větru spadla až k -7C, se ještě za tmy šplháme znova na vrchol. Slunce vykouklo přesně za nejvyššími skalními suky a jeho zlaté paprsky nasvítily celou mordorskou scenérii. Vidět západ a východ slunce v pohoří Attakor je považováno za největší zážitek z celé Sahary.

Charles de Foucalt

Tento slavný saharský poustevník pocházel ze šlechtické rodiny, sloužil a bojoval ve francouzských jednotkách v severní Africe. V roce 1901 vstoupil do řádu Malých bratrů Ježíšových, postavil si kamennou poustevnu na plochém vrcholu hory Assekrem a žil zde jako poustevník. Napsal první tuarežsko – francouzský slovník, několik knih o Tuarezích, vedl meteorologické záznamy. Byl nalezen zavražděný v roce 1916. I Alžířané ze severu jej znají a uznávají ho jako výjimečnou osobu. U jeho obydlí je dodneška obývaný malinký klášter. Teď tu byli dva španělští mniši.

Tuarežské pověsti

Promrzlí, ale šťastní z pohádkového svítání roztahujeme Toyotu přátel našich průvodců. Prý v chladu špatně startuje, ale kdo by to řešil, když je zde zima sotva měsíc v roce. Putujeme po prašné cestě, která oklikou mezi hlavními dominantami pohoří Atakor vede zpět do Tamanrassetu. Vede z ní odbočka na sever na Hirafok, ale ta už není povolená. Jednou z hlavních dominantních hor je skalní suk Ilamane vysoký 2736 m.n.m, v jeho těsném sousedství je nejvyšší hora celého Alžíru Tahat 2908 m.n.m. Tuaregové mají řadu pověstí o kopcích ve svých pouštních horách. Skalní suky falického tvaru, vzniklé zvětráním sopky až na tvrdý sloupový čedičový střed, jsou mužského rodu. Kopce, které jsou pokryté lávou a zachovaly si jemnější tvar sopky a mají pravidelný tvar jsou ženského rodu. Hora Tahat je tak manželkou Illamanu. Hora Amžer se kdysi pohádal s Illamanem o Tahat a zasadil mu ránu. Tak vzniklo lávové rameno Illamanu a pramen pod úbočím. Ale zatímco Amžer toužil po Tahat, jeho zase milovala hora Tioueyin. Když Amžer odmítl opustit místo vedle své milované Tahat, tak se Tioueyin v záchvatu žárlivosti odstěhovala asi 150km na jihozápad směrem k Mali. Horu Tioueyin však následoval její nápadník Iderhé a zanechal za sebou hlubokou dolinu vedle Illamanu.

Na další cestě míjíme hřeben Taessa. Slovy lze jen těžko popsat tento obrovský útvar dlouhý asi 10km, široký asi 3km a vysoký určitě přes 100m. Veliký pískovcový hřbet, který byl dříve na dně jezera, byl při sopečné činnosti vyzdvižen do výšky a je obklopen lávovými poli. Pískovcové bloky byly povětrností opracovány do oddělených skalních sloupů. Při pohledu na skály mě napadají přirovnání jako „Svatební průvod“, „Družičky“ a tak, jak se jinde po světě podobné útvary nazývají. Jenže všechny jsou proti Taesse drobečky.

Táboříme pod obrovským skalním městem ve vyschlém wedu na písku. Kolem proběhlo stádo koz, to se zvědavá děvčata z nedalekého tuarežského tábora přišla podívat na návštěvníky jejich území. Je Silvestr a tak nám naši průvodci pečou v písku tagelu – chlebová placka a kozu. Tu přivezli živou, zabili ji, naporcovali a pečou v horkém písku, z kterého odhrabali oheň. Mají dvě umyvadla, jedno zespodu odkud hřeje horký písek a druhé svrchu, na které sypou rozpálené uhlíky. Alkoholu se rozhodně nezříkají a tak jim naléváme naše české pivo, kterého jsme si na Silvestra přivezli malý soudek. Těm, kdo pokašlávají, vaří čaj z léčivých bylinek, které nasbírali po cestě v poušti. Zase spím pod širákem a k ránu mám zcela zmrzlý spací pytel a zimou se musím dozabalit do péřové vesty.

Tuarežské zvyky

Tuaregové se v mnohém odlišují od původních Berberů ze severu a od Arabů vůbec. Už třeba jen svým vysokým vzrůstem a hrdým držením těla. Tuarežské ženy, pověstné svojí krásou, nenosí šátky přes obličej. Šátek „šéš“ nosí výhradně muži. A na rozdíl od severu nenosí krátký, ale pořádně dlouhý 6m pruh látky. Ten mají pečlivě omotaný kolem celé hlavy a zejména kolem úst. V minulosti věřili, že ústy se mohou do člověka dostat zlí duchové.

Tuarežské společenství se diametrálně odlišovalo od ostatních v severní Africe – bylo založeno na matriarchální linii. Řada Tuaregů dneska, pod tlakem okolí, konvertovala k islámu. Jejich víra je ale pohodová, z islámu si vzali dobrá pravidla a ta nepohodlná nebo nesmyslná prostě ignorují. Například se nevzdávají alkoholu. Silným zvykem, kterého si všimne každý cestovatel, kterého provázejí Tuaregové je, že drží polední siestu. Přes polední spánek nejede vlak, je posvátný a neoddiskutovatelný.

Zajímavým rysem Tuaregů je udržování pořádku. Nejen naši průvodci všechny odpadky spalovali, ale i kolem tuarežských vesnic je, na rozdíl od arabských, čisto. Žádné odpadky, žádné igelitové pytlíky rozfoukané daleko do pouště.

Prehistorické rytiny

Na další cestě míjíme znak soustředných kruhů z kamenů. Tak si Tuaregové vyznačovali území. Projíždíme vesnicí Terhenanet. Ještě před 15lety byly domy jen slepené z bahna a obklopené chýšemi. Dnes zde stojí krásné zděné domy s upraveným okolím a vesnice má dokonce vlastní solární elektrárnu. Tak si vláda ze severu dneska usmiřuje Tuaregy. Děti jsou stejné všude na světě a tak se hned sbíhají a za bonbóny se nechávají fotografovat a perou se o sušenky. Jenže jak to zjistí dospělí, tak děti rozeženou a nám důrazně zakáží focení. Tuaregové mají svojí hrdost.

Po dalším putování lávovými poli, místy protkanými wedy s akáciemi a pasoucími se velbloudy, přijíždíme ke skále s prehistorickými rytinami. Tyto rytiny vytvořili obyvatelé Sahary asi před cca.3500lety a jsou i v sousedních pohořích Tassilie a Acacus. Rytiny jsou důkazem, že Sahara byla v té době zelená a plná zvěře. Nejvíce mě zaujal slon v pohybu. Naprosto stejná, jen větší a zrcadlově obrácená rytina je v pohoří Acacus v Libyi. Oba sloni mají nakročeno a prehistorický autor vytvořil velmi dynamický dojmem. Jen se obávám, že s ohledem na téměř válečný stav, ani jednoho ze slonů už nikdy neuvidím.

Na skalním útesu jsou další obrázky – žirafy, buvoli, koně, gazely, krávy. A na samém vrcholku, kam se šplháme přes vratké balvany, jsou lidské postavy s kulatými hlavami. Takové, jako Dänikena inspirovaly k teoriím o mimozemšťanech.

Prehistorických rytin a maleb je v celé oblasti Hoggaru spousta. Bohužel jsou často poničeny islamisty, mají odsekané celé hlavy. A objevily se i případy, že byl oseknut celý kus kamene a rytina putovala do soukromého sbírky.

Večer táboříme znova na písku pod skalní stěnou. Ohýnek, dopékáme zbytky ovce a pijeme tuarežský čaj. Na noc si rozkládám spacák opět do písku a sleduji jižní kříž. Už není taková zima, jsme asi 1600 m.n.m a tak v noci možná ani nemrzne.

Večer a ráno trávíme u sousedního skaliska. Skalní bloky jsou popadané, tvoří chodbičky a jsou tak ideálním teritoriem pro damany alžírské. Vysedávají na skalách, hlídkují, hrají si, honí se. Večer jsou na západní straně a ráno na východní straně osvětlené sluníčkem. Nejsou moc plašší a tak se nám daří přiblížit až na vzdálenost na fotografování.

In Eker

Vše krásné má někdy konec a tak po vyřízení nezbytných povolení vyrážíme zpět k severu. Zastavujeme se ještě u hory In Eker. V roce 1962 tu Francouzi provedli pokusný jaderný výbuch. Část hory se odlomila a radioaktivní mrak vyletěl do vzduchu. První kdo utíkali, byli generálové, obyčejné vojáky nechali na místě a Francie celou záležitost tutlala a dlouho jí odmítali přiznat kočovným Tuaregům, kteří se nalézali v místě spadu radioaktivního mraku. Dnes událost připomíná pomník a obrovská hora je celé obehnaná plotem.

Vojenský doprovod

Cestu zpět nám zkomplikovala intervence v Mali. Francouzi tu na žádost vlády zasáhli proti extrémním islamistům. Ti nezaváhali a na oplátku obsadili alžírské plynárenské zařízení v In Aménas – 700 zajatých civilistů, při ne zrovna dobře provedené osvobozovací operaci bylo 30 cizinců zabito. Celou akci zorganizoval postrach Sahary jednooký Mochtár Belmochtár. A tak jsme cestovali tři dny na sever v doprovodu osmi vojáků se samopaly, kteří si nás po 200km na check-pointech předávali. Město Timimoun na okraji Grand Erg Occidental jsme navštívili krátce a pod dozorem. Nutno podotknout, že nepřetržitý dozor vojáků byl sice nepříjemný, ale vše měli perfektně zorganizované a na dalším check-pointu vždy čekala připravená další jednotka.

Přesto, že se nám výlet velmi povedl, tak návštěvu Alžíru pro samostatné turisty nemůžu doporučit. Když pominu opravdu obrovské nebezpečí teroristického útoku nebo únosu, tak jsou velmi nepříjemná bezpečnostní opatření. Důkladná kontrola na hranici při vylodění z trajektu trvá 6hodin, kdy většina celníků postává, nic nedělá a zřejmě čeká na úplatek. Na silnicích je každých 100km check-point. Barikády z pytlů s pískem, zepředu i zezadu namířený kulomet, vojáci se samopaly. Místní kontrolují minimálně, za to nás si odstavili pokaždé a vždy znova a znova kontrolovali naše povolení, pasy, doklady od aut. A zdržovali nás klidně i hodinu. To už nebylo pro naši bezpečnost, to prostě čekali na úplatek. Alžír je překrásná země, ale vládnoucí režim a hrozba teroristů turisty spolehlivě odradí.