Teth

Pohoří Prokletije na hranicích Černé hory a Albánie. Neprostupné pohoří podobné Alpám. Krasové vyvěračky, kdy je řeka hned za pramenem sjízdná na kajaku. A vrcholky hor i červenci pokryté sněhem. Nejkrásnější vyvěračka je „Oko Skakavice“, buh vi z jake hloubky průzračná voda pramení. Spíme na straně Černé hory, kousek od jezera Plav, pouhých 7km od vesnice Teth. Jenže ta je v Albánii za hřebenem, a abychom se do ní dostali, musíme celý dlouhý den jet až skoro k moři a pak zase do hor zpátky.

Teth je prostě bomba! Jsem tu podruhé a opět jsem naprosto unešený z krásy okolních hor a pohostinnosti místních. Žijí zde skoro půl roku odříznuti od světa, kdy jsou sedla zapadlá sněhem a cesty neprůjezdné. Vedou sem jen dvě cesty, obě sjízdné jen pro terénní auta. Jedna, ta lepší, přes Bogde z Kopliku a druhá, horší a náročnější přes vesnici Kir ze Skhoderu.

Vesnici Nderlysa obývají už jen dvě rodiny Rrok a Dedë. Rodina Rrok jsou již staří, ale mají tady dvě vnučky, které jinak žijí s rodiči ve městě. Dedë je mladá rodina, mají dva syny a do města je nic netáhne.

Všichni jsou křesťané, což má několik výhod. Jsou velice přátelští, ženy běžně komunikují, pijí pivo a rakiji a jedí vepřové. Stami Rrok nás provedl po celém údolí, do vesnice Theth, převáželi jsme jim věci a děti mezi vesnicemi, pekli nám pstruhy.

Šli jsme pěšky kaňonem ke krásnému vodopádu „Capri“ a kličkovali mezi zmijemi. Těch bylo v tom kanonu až strach. Zůstali jsme tam dva dny a na závěr jsme vezli Nika Dedë do Skhoderu. Pevně doufám, že je ještě někdy uvidím.

Cesta pres Kir je docela náročná a hodně pomalá, ale jde. Na této trase se v roce 2001 ztratili tři Češi (www.ztracenivalbanii.cz). Nevěřím, že vinou místních lidí. Spíše věřím na zával v horách (ten jsem zde před dvěma lety viděl na vlastní oči) nebo se pokusili prozkoumat některou z rozsáhlých vápencových jeskyň, kterých je zde mnoho.
V Komani, odkud vyplouvá trajek po přehradním jezeře do Fierze, stál u hotelu autobus Adventury, ale všichni byli na kolech trajektem ve Valbone.

Majitel hotelu nás nechal spát za plotem vedle autobusu, pustil nás do sprchy a ráno udělal kafe. Když jsem chtěl platit, tak mě odvedl za roh, aby ostatní hosté (většinou Izraelité) neviděli a mávl rukou. Líbilo se mu, že se snažím mluvit albánsky a že jsem tu poněkolikáté. Hotel byl moc pěkný, čistý. Při čekání na trajekt jsme zaběhli do hospůdky za mostem. Vlastní jí kamarád hoteliéra Marco, večer jsme s ním trochu popíjeli na schodech hotelu. Má z nás obrovskou radost, dáváme si k snídani biftek a dostáváme dvě piva na Marka.

Valbone

Údolí Valbone – krása, ale trochu mě zklamalo. Z Bajram Curi se už staví asfaltka, tak za rok je až do Valbone. Naopak z Valbone se pokládají trubky na vodu do BajramCuri. A aby toho nebylo málo, tak nad Valbone mají tábor Izraelité a bylo jich jak much. Akorát přicházeli z přechodu Teth – Valbone. Ti co nebyli na přechodu, tak se bavili střelbou z brokovnice na umělé holuby…..

Vyjeli jsme korytem reky /a to doslova, povodeň vzala cestu/ až do poslední osady pod vodopádem – Rragam. Z procházky k vodopádu nic nebylo neb pro změnu začalo pršet.

Přišly dvě holky, tak jsem jim dal pastelky. Ta jedna teda byla, že bych si ji skoro vzal do stanu pod peřinku, ale z pastelek měla radost. Na oplátku nám za chvíli přinesly ovčí sýr. Večer kolem zaháněli ovce z pastvy a o těch blbech izraelských nebylo ani vědět. Jen v pět ráno přijelo auto a vysazovalo někoho na přechod do Teth.

Ráno azuro, panorámata a chlazené pivo s vysokohorskou slevou. To jsem teda měl až zpátky ve Valbone, ale bylo nejlevnější v celé Albánii. Půl litr Tirany za 100leka, což je asi dvacet korun.

Cesta do Kukes nestojí za řeč, občas pršelo a potkali jsme obrovskou želvu. Místy stavějí novou silnici, místy kamenitá cesta. V Kukes mi místní doporučili pekárnu s tmavým chlebem, ještě teplý, lahůdka. Před údolím Drinit se cesta větví, staví novou cestu na Peshkopi. Uhnul jsem tam, protože údolím Drinit jsem již jel. Ze stavby jsem byl nejdříve naštvaný, ale ta brzy skončila a pak už jen typická albánská kamenná cesta. Utábořili jsme se na kopci, z jedné strany kaňon Drinit a z druhé strany masiv hory Korabit (nejvyšší hora Albánie, 2753mnm). Ten je bohužel v mraku, zase prší.

Auto je proti motorce lepší především v tom, že máme ledničku s pivem a taky je prima, že do něj neprší. Což oceňujeme dvakrát až třikrát denně.

Na konci světa se vyrábějí sýry

Mezi okresními městy Kukes a Peskopi vede hlavni cesta podél řeky Driny. Jezdí po ní náklaďáky, minibusy, osobni auta. Ne není asfaltová, ani široká, vede soutěskou a je sjízdná jen s obtížemi. Jenže já už tudy jel a tak jsem hledal alternativu a našel. Přímo pod nejvyšší horou Albánie Korabit na makedonských hranicích se v mapě klikatila bílá cesta. Pravda byla tam hodně opuštěná, v mapě po okolí nic jiného nebylo, jen šeď a pár vesniček. Poptal jsem se místních, koukli na naši zvednutou terénní Toyotu a prohlásili, že s tímhle projedu.

Motali jsme se asi tři hodiny po cestičkách, které zdánlivě nikam nevedly, vyhýbali se stádům koz a ovcí. Místní, jedoucí na oslech a mulách nás stále ujišťovali o dobrém směru. Protože padnul večer, zastavili jsme na spaní na vrcholku jednoho kopce, chráněni několika typickými albánskými bunkry. Pro změnu přišla bouře.

Kolem nás projel v dešti chlap na mule a za ním běžely tři ženy. Mešita v blízké vesnici jen potvrzovala, že místní vyznávají príma víru, kde žena je póvl dobrý akorát tak k práci na poli a taháni kamení. Za soumraku bouře přešla, nebe se vyčistilo a v celé kráse se nám zjevil důstojný masiv Korabit, nejvyšší hora Albánie2753mnm. Noc byla klidná, jen v dálce padlo pár výstřelů, ale automat to nebyl, spíše brokovnice.
Ráno nás vzbudil kouzelný dědeček. Drobný, šedivý, na hlavě muslimskou čepičku a modré oči. Přijel na bíle mule, na dřevěném sedle potaženém ovčí kůži, křepce seskočil vedle auta, vylezl po žebříčku (máme na Toyotě střešní stan) a div nevlezl mezi nás do stanu. A pořád mlel něco albánsky, hladil nás po hlavě, smál se a plácal nás po tvářích. Kupodivu ani moc nesmrděl.

Pokračovali jsme po horských cestách přes dalších několik vesnic. Všude mešity, ženy se při setkání s námi otáčely, muži jen občas odpověděli na pozdrav. Divná víra. Na severu Albánie převládá křesťanství, lidi jsou veselí a družní a ženy si běžně povídají. A na poli makají všichni. Tady chlapi sedí na návsi, pijí kafe, diskutuji a ženy dřou na poli. Asi si to tak Alláh přeje.
Poslední vesnice Radomir je kreslená v mapě jako že hlavní cesta vede skrz. Nevede, do vesnice byla jen několikakilometrová odbočka vystřílená ve stěně hlubokého horského údolí. Naštěstí na křižovatce seděli chlapi a tak jsem se par albánskými slovy doptal na cestu.

Už před vesnicí jsme potkávali vesničany, jak na mulách a oslech vezou zavěšené konve s mlékem. Občas jel v sedle chlap, většinou však malí kluci. Ženy táhly konve v rukách po kraji cesty. V místě, kde cesta tvořila ostré V přímo pod Korabitem a kde protékala docela divoká horská bystřina, stála dvě stavení. Každé na jiném břehu potoka. Před nimi bylo uvázaných spousta oslů a lidé zde vylévali dovezené mléko z konví – sýrárny.

Z boku stavení byla velká ohniště, kde se topilo bukovými poleny. Plameny šlehaly na veliké nádoby s dvojitou stěnou, které byly zazděny ve stěně domu.

Zevnitř nad nádobami stáli muži a velikými kvedlačkami míchali mléko ode dna. Občas do mléka ponořili teploměr. Zvenku zatím malí kluci přikládali pod kotel jak malí pekelníci.

Do mléka se po zahřátí přidá syřidlo, to způsobí zdrcnutí, bíla hmota se přelije do děrovaných nádob a ty se ponoří do bazénku u stěny. Pokud je v bazénku čistá voda, tak je sýr přírodní jako tvaroh, když se voda nasolí, je z toho Balkán. Dostali jsme ochutnat a ještě vzorek na cestu.

Cesta zde končila, kolem vysoké hory, snad nejzapadlejší místo Evropy. Domy ve vesnic byly obehnány vysokými kamennými zdmi. A nad vesnicí se tyčil Korabit. Inu konec světa a tam sýrárna. Jen mi kazilo radost, že kam jsem s vypětím všech sil vyjel na náhon na všechna čtyři kola, tak místní jezdili se starými mercedesy “piany”. Pravda hodně zvednutými. Asi v místním specializovaném offroad shopu prodávají kity na zvedání aut.

Proc jsi mi to auto tolik zvednul?!

K snídani pstruh, k obědu pstruh, a kdybychom nespali v horách 1800mnm, tak jsem si jej dal i k večeři. V centrální Albánii je pohoří Lure a stejnojmenný národní park proslavený mnoha horskými jezery. Na příhradovém mostě s vozovkou z prken pres řeku Drinu jsme museli počkat, až přejde stádo ovci a přejedou dva mercedesy. Za mostem je malinká restaurace, kde jsem již několikrát jedl. Tentokrát mi nabídli “peshk” – pstruha a výborné pivo Tirana. Jak tak sedíme a Zdeňka popíjí sodovku, tak přijede minibus, samozřejmě Mercedes, a řidič volá „Ahoj!“. Pracoval v Čechách, raději se nezajímáme jako co. A hned mapu a kam, že to jedeme. Jezera Lure? Tam je to “šum mir” – krásné, ale tam se nedostanete. Co máte za auto? Aha tohle, tak to jo. Ale musíte jet přes Arras. Tady v mapě, jak je značená silnice, tak leda pěšky.

V Arras, hned za velkými sádky s pstruhy, jsme začali prudce stoupat do hor. Kamenitá cesta se vinula úbočími kopců, pod námi srázy, až hrůza jímala. Na vrcholku za sedlem vesnice Lure a Vjeter. Do vesnice nevede žádná silnice, jen prašné cesty. Ovšem skrz vesnici nově budují ulici s obrubníky a chodníky. Staré kamenné domy, které vypadají jak pevnosti, mají břidlicové střechy, malá okénka a v prvním patře vysunutý záchod, jak na gotickém hradě. Přímo do ohrady s dobytkem.

Kdybych neměl další cestu v GPS projetou od kamaráda Mira, asi by mě vůbec nenapadlo na ni vjet. Jenže Miro měl výhodu, jel na motorce. A kde se přes zával nebo padlým stromem motorka protáhne, tam může mít auto smůlu. Jestliže všechny předchozí cesty byly kamenité, tak tato by naprosto extrémně šutrovatá a stoupala pod šeredně ostrým úhlem serpentinami vzhůru. Šplhali jsme asi 5km na redukci borovicovým lesem. Skoro na vrcholu cesty nakládaly albánské ženy s dětmi pytle na osly. V pytlích bylo borůvčí. K čemu jim je, to ví bůh. Dal jsem dvěma dětem bonbóny z pytlíku, pak mi jej jedna žena prostě sebrala a zbytek podělila sama. Na děti moc nezbylo, většinu si nacpaly do pusy samy ženy.

Jezera Lure jsou ve výšce 1400-1600mnm. Je jich celkem 22, většina ale na léto vysychá, viděli jsme jich osm. První byla spíše umělá přehrádka, ale další byla přírodní. Nejkrásnější bylo poslední – leknínové „Siqeni i Luleve“. Jezírko o rozměru asi 300x300m, celé zarostlé kvetoucími lekníny. Cesta byla hodně náročná, kamenitá v úbočí hor.

V jednom miste byl od Mira bod, že zde měli problém se stromy. Protože cesta byla úzká, otočit se téměř nikde nedalo a při pohledu ze srazu pod námi se mi po ni fakt pozpátku klikatit nechtělo, tak jsem nechal auto v jednom širokém místě a šel se podívat pěšky. Jak tak jdu po cestě a čucím všude kolem, tak Zdenka najednou tak opatrně říká „Filipe!“ Ztuhnul jsem, hned mi to došlo, opatrně se otočím a těsně vedle, co jsem před tím šlápnul, se pod kamen zasouvá zmije. Už zase! Tolik zmiji jsem nikdy nepotkal.

Cesta byla v pohodě, jen dost úzká nad srázem. Dojeli jsme k leknínovému jezeru a jásali, že už jsme na konci. Jenže pak to přišlo – podmáčený hustý bukový les, vyjeté koleje od traktoru a hluboké kaluže. Takové Rumunsko. Postupovali jsme krokem, dřeli spodkem auta o velké kameny vyhrabané od traktoru, měřili hloubku louží klackama a doufali, že za touhle zatáčkou to už bude lepší.

Bylo, ubyla voda, přibyly kameny a cesta se zvedla. Poprvé jsem jel na redukovanou jedničku a sliboval, že okamžitě namontuju naviják. Dramatičnost zvyšovala přicházející bouře a padající tma. “Zdeňko, z toho bukového lesa musíme do tmy ven, nemáme pilu a kdoví, co se v noci přižene a pak budou stromy pres cestu. “
A teď proč ten titulek – když mi Low upravoval Toyotu, tak jí maximálně zvednul, no a já mu nadával, že to je moc vysoko a že sám nevystrčím motorku na korbu. Tak tedy díky Lowe za vysoké auto, jinak by to bylo neprůjezdné!
V posledním sedle bylo nečekaně další jezero a salaš. Teda pár větví přetažených igelitem a pastevci. Pozdravili jsme je, dal jsem jim pivo a za jezírkem jsme zastavili na spaní.

Jak tak si vaříme polévku, tak na protější stráni se objevily postavy, koukaly na nás dalekohledem a pak najednou zpoza křoví vyjel obrovsky teréňák Nissan. Němci na výletě. Pozvali nás k ohni, starší dvojice a dvaasedmdesátiletý pan s Defendrem. Pani uměla hezky anglicky a tak se večírek vydařil. Jeli proti nám a nevěděli, co je čeká.
Zpátky k restauraci u mostu jsme přijeli z té strany, kde měla být cesta neprůjezdná. Tak jsme si dali pstruha a pivo Tirana.

Gazuar!

Koran musí byt růžový. Koran je endemický druh pstruha, který žije v Ohridském jezeře. Ze strany Makedonie je přísně chráněný, ze strany Albánie je vyhledávanou pochoutkou. Jenže jak upozorňoval Low, i mezi Albánci jsou vykukové, kteří jsou schopni turistovi naservírovat běžného pstruha. Korana ale poznáte snadno, je růžový.

Zbýval nám ještě jeden den a tak jsme zkusili projet soutěsku Devoli. Tato divoká soutěska s hodně dramatickou prašnou cestou spojuje města Maliqi a Elbasan. V půlce soutěsky jsme odbočili přes železný příhradový most na cestičku do hor. Po hodině stoupání kolem nezbytného typického albánského mlýna jsme se vyhoupli k partyzánskému pomníku na hřebeni a otevřel se nám překrásný výhled na pohoří Malesia Kulmakes a Maly Ostrovikes.

Dojeli jsme autem, až kam to šlo na blízký vrchol a zbytek došli pěšky. Vrchol měl 2060mnm. Jak jsme šli, tak si na nás počkal pastevec, co tu pásl ovce a kozy. Čekal na nás, aby nás doprovodil a hlavně, jak sám říkal, ochránil před vlastními pasteveckými psy. To byli pořádní velcí hafani, něco mezi medvědem a vlkem, s ostanatým obojkem a ustřiženými uši. Doprovodil nás na vrchol, ukazoval jednotlivé zasněžené vrcholy a bez problémů nám je ukazoval v mapě. Ve stádu měl obrovské kozly s velikými zvonci. Kozlové se spolu pořád trkali, vždy se rozeběhli a narazili do sebe, až to zadunělo a zvonce zazvonily. Zase nás doprovodil zpátky k autu aby nebyl problém se psi a po cestě nám natrhal kytky na čaj.

U auta jsem mu dal dvě piva a třetí jsme si hned otevřeli. Připili jsme si albánským „Gazuar“ a on začal něco o komunistech, tak jsem mu naznačil, že komunisty bych střílel kalašnikovem a on na to: „ To já bych je nestřílel, já bych je vyhnal na kopec a hodil na ně bombu z letadla!“
Tak tedy „Gazuar! Krásná Albánie“.

Z cesty do Albanie

Šarganská Osmica

Srbsko mě příjemně překvapilo – všichni moc příjemní, rozumí česky, my rozumíme jim. Nikdo neotravuje s politickými tématy. A kdo zná film Život je zázrak (Život je čudo), tak se prostě musí svézt úzkokolejkou Šarganská Osmica v pohoří Tara. Až se budete na film znova dívat, bude to úplně jinýma očima. Mimořádný zážitek, príma lidé, nádherná krajina a fascinující úzkokolejná železnice natočená ve dvaadvaceti tunelech.

Tři veteráni

Vždycky jsem si myslel, že hraniční závora z filmu Tři veteráni, kde Lasica dojí kozu a Hrušínský dělá dlouhý nos na vojáky, je z celnice mezi Albánií a Černou Horou u Plavského jezera. Není!

Po stopách kamaráda Mira jsme projeli z bosenského města Foča přes hory do Pljevla v Černé hoře. V běžných mapách cesta přes hory neexistuje, natož aby tam byl hraniční přechod. Prašná cesta stoupala a točila se nádhernými lesy přes hory. Bosenská celnice je na rozcestí dvou cest, které obě vedou do Černé Hory. V horách není možné ani z jedné cesty odbočit a tak stačí hlídat rozcestí, klidně 15km před čárou. Za hřebenem, asi po hodině a půl jízdy, je celnice ze Třech veteránů. Na prašné cestě, na okraji lesa je závora a u ní budka a cedule Welcome in MonteNegro. Stáho koz a krav a taky správně problematický černohorský celník – mluví docela slušně anglicky, požaduje povolení firmy o použití firemního auta a vyptává se, jestli nemáme španělskou chřipku, kolik lidí je u nás nakažených španělskou chřipkou. Pak si nechává ukázat tašky a bedny. Inu celé dny se zde nudí a teď konečně má příležitost se předvést. Na Albánské hranici u jezera Plav mají alespoň z Černé hory asfalt, elektřinu, solární panely a počítač. Tady ne, tady jsou Tři veteráni.
rozhovor na ČR2
Beba červen 2009.