Neuvěřitelné úsilí, obrovský kopec práce a nekonečná jednání. To vše stálo za uspořádání obdoby české XL rally na Slovensku.
Je to sice hodně vzletný začátek článku, ale je to tak. Zastoupení TT na Slovensku, firma Touranbike s.r.o., její majitel Marián Krolák, jeho tým a stavitel trati Tomáš Hajduch odvedli neuvěřitelný kus práce a dokázali dát dohromady zcela legální rallye v bývalém vojenském prostoru Levočské vrchy. Potýkali se s obrovskými administrativními problémy a na poslední chvíli museli řešit změnu původně povoleného prostoru na skoro desetinu původně slíbené velikosti. A povedlo se jim to!
Přiznávám, že na můj vkus měla trať příliš mnoho úseků po asfaltu, ale s ohledem na většinu startujích to bylo dobře. Tento ročník rallye byl totiž prvním oficiálním a většina startujích neměla nejmenší zkušenost s rallye, čtením s roadbooku a jízdou v terénu. I tak jsme si ale užili pár brodů, nějaký ten výjezd a pořádné louže, kde se motorky téměř potápěly.

Z Prahy jsme vyráželi v pátek v 15hod, motorky jsme vezli na korbě pickupa a do Levočské doliny jsme dorazili téměř ve 23hod. Cesta byla hrozná, samá uzavírka. Nejlepší byla mezi Žilinou a Martinem, kolony 25km a bude tam snad až do podzimu. Hospoda v kempu praskala ve švech, nahrnuli jsme se k výčepu, předběhli celou frontu a svlažili vyprahlá hrdla několika rychlými kusy piva Šariš. O pivu Šariš jsme s Pécou v autě vedli vášnivou diskuzi. Já tvrdil, že je to pekelný samoser a Péca mi vyprávěl pohádku, jak si jej před rokem někde v nouzi a ohrožení života na východním Slovensku dal a že jej překvapilo, jak je chutné. Bylo! Pivo se opravdu změnilo, už to není ta hrůza, co dříve a velice mi chutnalo. Možná až moc. Ještě jsme stihli poslední hodinu přednášky o výletu do Iránu. Velmi zajímavé povídání, kluci se dostali do míst kam turisti běžně nejezdí a měli obrovské zážitky.

Ráno jsme si na srovnání dali vajíčka a pivo (prý měli i dobrý bylinkový čaj) a šli jsme na přejímky. Vyplnit papíry, zatrubit klaksonem, rozsvítit světla a ukázat helmu a oblečení. Proti přejímkám na Světový pohár rallye, které jsem absolvoval s Markem v Tunisu coby doprovod, tak úplná sranda.
A máme první rozcvičku – dozvídáme se, že roadbook má posledních asi 13 políček změněných a tak nám nezbývá, než si je ručně obkreslit. Škoda, přicházíme o báječné políčko s označením “smer Ovčí sýr” a ještě lepší políčko s nápisem “cigáni”. Rozprava se soustředila především na popis jak číst roadbook, nováčků tady bylo opravdu hodně.

Startovalo se po jedné minutě, hned za startem byla trialová vložka. Slalom mezi klacky nedal nikdo. Stavitel trati Tomáš tvrdil, že to projel na velkém GS, ale nevěřím mu. Tam se prostě motorka neohnula, leda by měla uprostřed kloub. Ostatní překážky byly zábavné – pneumatiky, lávka, přejezd palet. Za každé dotknutí nohou trestná minuta. Odvážel jsem si dvě, hanba!
Někteří závodníci předváděli opravdu povedené kousky – pády, skoky, někdo jel moc pomalu, jiný na plný plyn a palety prostě rozštípal.

Samozřejmě jsme si Pécou před startem říkali, jsme tady na výletě, žádné závodění. Mno, hned jak jsem vyjel na trať, tak jsem za to začal tahat jak idiot. Po prvních několika smycích na šotolinách, když jsem byl dlouhý do zatáčky a nezbývalo mi než jí driftovat výrazně rychleji, než se mi líbilo, jsem se uklidnil. Na rallye rozhoduje nechybovat.
Když jsem předjížděl první dva jezdce před sebou, tak jsemm si připadal hloupě. Když jsem na prvních pěti kilometrech předjížděl už snad patnáctého, tak jsem už z dálky troubil. Byli slušní a uhýbali. Občas bahno, občas šotolina, trasa se klikatila, že jsem ani nezvládal moc stát a téměř pořád jsem seděl a jednou rukou roloval roadbook. Sem tam nějká větší motorka zapadlá v bahnité kaluži, občas se někdo válel kolem cesty, ale všechno v pohodě. Z trasy si toho moc nepamatuju. Byla mlha, občas pršelo, občas lilo. Z Levočských vrchů jsou prý krásné výhledy. My měli viditelnost místy jen 20-30metrů.

Trochu mě překvapili dva závodníci, postupně jsem je dojel na šotolině a přesto, že jsem zatroubil, tak jeli prostředkem a vyblokovali mě na předjetí. Zvolil jsem vyzkoušenou taktiku, jet na ně nalepený, občas vrknout hlasitě motorem a pozorně sledovat roadbook. Povedlo se! Vždy jsme je znervóznil tak, že přidali a minuli odbočku, já to na ní ohnul a už jsem jim strouhal mrkvičku. Také mě pobavil jeden, co jel docela slušně, kus jsem za ním jel ve výjezdu a ani se jej nesnažil předjet. Za výjezdem byla značená odbočka po 800m vlevo na prý špatně viditelnou cestu v trávě. Pár zoufalců zkusilo odbočit na nějakou dřívější cestu, tenhle zastavil a taky přemýšlel. Byla mlha, zastavil jsem vedle něj taky a jen mu říkám, že to je blbost, že odbočka musí být dále. Odpálil jsem a za mnou se jen ozval zoufalý výkřik “počkej!”. Nečekám! Odbočka byla dále a krásně čitelná.
A tak pořád dále. Ke konci byl bohužel asi 10km přejezd po asfaltu serpentýnama a jak hustě pršelo, tak se to na drapácích fakt valit nedalo. Pak bodovaná motokrosová trať s několika výjezdy, kus přes pole, zase silnice a cíl zpátky v kempu.
Pořadatelé byli prý překvapeni, čekali, že se trať pojede tak 3.5hod a první závodníci jim začali dojíždět po dvou a půl hodině, zrovna když chtěli jít na oběd.
Přesto, že jsem měl pocit, že jedu rychle jak idiot, tak jsem dojel druhý. Asi jsem fakt měkký a na asfaltu jsem za to málo tahal a nebo se musím naučit lépe jezdit trial, abych nesbíral trestné minuty hned na začátku. Péca, jak jsme se dohodli, že nebudeme závodit, tak jel taky pomalu a opatrně a dojel první ve své třídě a šestý celkově.

Startoval jsem 11hod a ve 14hod jsem už seděl na guláši a pivu. Původně jsme chtěli jet odpoledne ještě někam na výlet, ale bylo ošklivo a tak jsme se věnovali našemu oblíbenému koníčku a ujišťovali se vzájemně, že pivo Šariš je opravdu dobré.
V podvečer jsem si šel chrupnout a když jsem asi po hodině lezl ze stanu, tak koukám a vedle stojí povědomá Afrika a vlasatý interesantně prošedivělý muž v nejlepších letech. Miro! Jeden z nejlepších kumpánů, co znám, se přijel podívat. Projeli jsme spolu Albánii a jel bych s ním hned znova.
Kecáme a kecáme u piva a pak mu říkám: “Pojď dovnitř, bude vyhlášení a pak povídání z Mongolska”.
Míra na to: “Čo budu promětat? Hen ty Touratech sračky?”
“Ano Míro, to já budu povídat o Mongolsku.”
Ráno jsme byli poněkud malátní.

A na závěr obrovská pochvala Tomášovi Hajduchovi za nejlepší roadbook, jaký jsem kdy jel a Mariánovi Krolákovi za super akci. Vím už jsem to psal na začátku a opakuju se, ale bylo to fakt super!