Mongolsko – Tajgou

Když pominu zimu, kdy je běžně -20 až -30C, nejméně vhodným obdobím pro návštěvu Mongolska je červenec. Všichni pastevci, to znamená skoro všichni Mongolové, se těší na červenec. Už od zimy všichni diskutují, jaký ten letošní bude. Červenec znamená období dešťů, deště znamenají vláhu a vláha znamená pastvu pro dobytek. Po mnoha měsících sucha se najednou všechny planiny zazelenají a řeky se naplní vodou. A to je pro cestovatele průšvih. Cesty se změní v bahniště, brody se stanou neprůjezdnými, přes rozvodněné řeky nejezdí přívozy (oni jsou teda v Mongolsku jen dva nebo tři, ale jsou klíčové), stan a všechno oblečení je mokré a všude jsou obrovská hejna komárů.

Nám období deštu zacalo obrovskou bourí mezi BaruunUrt a Choybalsanem, v které jsme se vzájemne ztratili – viz.clánek Stepí. A pak už nám porád každý den bud souvisle pršelo, nebo chodila boure za bourí. Na rozhranní stepi a tajgy jsou boure videt do dálky a tak se dá vždy vcas zastavit a obléct nepromok. Co se nedá, je se nekam schovat. Vzdálenosti mezi mesty jsou 100-150km. Cesty se nám zmenily na bahnište a tak jsme si užívali klouzání a brodení.

Když jsem z Norovlinu najel na cestu do Dadalu, tak mi Roman neveril, že to nekam vede. Hned za mostem jsem jel krokem kolem stáda krav a tele uskocilo prímo prede me. Bouchnul jsem do chudinky predním kolem, ale nic se nestalo. Na další cestu se názory ruzní, me to prišlo jako pohoda, ale Roman byl zoufalý. Cesta vedla nádhernou tajgou – kopce, borové lesy, západ slunce, fakt paráda. Takhle to asi vypadá na Aljašce. Místy cesta brodila potoky, místy zmizela v bahnité louce.

Pak sjíždíme k rece Onon. Velká reka, kde prý žijí tajmeni. Jestli tady nebude most, tak tohle neprebrodíme. Presne podle map i GPS je pres reku most – nádherný, betonový. Príjezd bahnem, odjezd bahnem. Pak se cesta ale zase ztratila v tajze a tak jsme se drželi smeru podle GPS. Potucky, bahnište, rozmoklé louky, pešinky v lese.

Dadal je rodište Chingischána. Žijí zde Burjati a tak zde nejsou tradicní mongolské gery, ale drevené sruby. V borovém lese u jezera byla k petistému výrocí postavena obrí mramorová socha Chingischána a kemp. Kemp sestával z chatek, spolecné sprchy zamcené a odmítli nám je odemknout, k jídlu nám udelali cujvan. A ochotne nám dojeli do vesnice pro pivo a vodku. Pivo už asi nejaký ten pátek pamatovalo a tak jsme si jej redili vodkou. V chatce porád neco divne smrdí, pak Roman na peci objevuje na igelitu hlavu od nejaké dravé ryby, asi tajmena. Aha, tak ta s námi spát nebude. Udelali jsme si výlet k rece, vykoupali se a už se zase museli schovat pred bourí. V Dadalu mi opet svarili držáky na kufry, které mi už po nevím kolikáté praskly. V návodu na použití nepsali, že se s kufry nemá skákat….

Když jsme byli na veceri – výtecná konina s rýží, tak za námi zašel pán mluvící cesky! Pracoval deset let na RVHP v Praze a pak v Moskve a ted si užívá zasloužený duchod.

V kempu s námi spali dva Mongolové mluvící anglicky, pracují pro WWF. Pred další cestou nás varovali, reky se hodne zvedly, brody jsou nebezpecné a prívoz u mesta Binder nejezdí. Nezbývá nám než hory objet zpátky do stepi pres Norovlin. Podél cesty je takový divný val. Jedeme podíl nej asi 70km. Aha, tak to je slavná Chingischánova zed. Ona teda není Chingischánova, postavila ji Mandžuská dynastie asi 300let pred ním na ochranu proti divokým kmenum ze severu. Za jízdy podél valu se mi najednou rozbliká kontrolka chlazení. A sakra, to je nejaký pruser. Za jízdy vypínám motor, zastavuji a oblézám motorku. Vypadla hadice chlazení, tak to zase není tak vážné. Hadici nasazuju, dávám novou pásku a dolévám vodu z camelbagu.

U reky se pastevcu ptáme na cestu do Binderu. Porád se nám nechce verit, že fakt musíme pres tenhle hluboký brod. Nedá se nic delat, musíme. V nejhlubším míste mi motorka samozrejme chcípá. Pozdeji zjištuji, že jak jsem v UB montoval karburátor, tak jsem nechal dolu viset hadici od podtlaku a když se mi dostala voda do výšky kolen, tak se hadice zalila a motor chcípnul. Nezbývá mi než motorku z brodu potupne vytlacit. Vztek mi dodal sílu a tak jsem motorku skoro vynesl. Všechno za velkého nadšení okolo stojících Mongolu. Roman brod projíždí bravurne, LC8 se pred sebou hrne vlnu jak križník.

V Batnorov si doplníme benzín a pres nádherné kopce a sedla se lesem dostaneme do údolí reky Onon. Reka je totálne rozvodnená, potrebujeme prebrodit její prítok a tak nás skupinka ožralých pasáku posílá asi kilometr proti proudu prítoku. Brod zde není hluboký, ale za to široký a po kluzkých oblázcích. Jak se pozdeji dozvídáme, tak asi o další dva km výše je most. Jenže Mongolové milují motorky a nic je tak nezajímá jako brodící motorka.

V Binderu v obchode kupujeme pivo. Jeden slušne vypadající clovek umí rusky. Tak se ho ptáme, jestli tu je hotel. Od hor se totiž žene další porádná bourka a cerné mraky jsou po celém obzoru. Odpovídá nám, že hotel tu je, tady ten dum, pred kterým stojíte a pak ješte jeden. Jo a který je lepší? No já nemužu ríct, tenhle je muj. Tak je to jasné, bydlíme tady. Bývalý dum služeb (kadernictví, ševcovství atd.) se predelá na hotel tak, že se do místnosti postaví postele a kamna. Kamna mají komín skrz strop a kolem komínu umyvadlo. Na co je umyvadlo, pochopíme hned, jak zacne pršet. Majitel, docela mladý clovek, nám vypráví, že je komunista, ale není v komunistické strane, ale v nejaké, co je prevlecená. Aha asi jako u nás socani. Venku je hnusne, jsme rádi za strechu nad hlavou. Po brození z bot vylévám vodu.
Ješte vecer zabíhám do místní banky – jedna místnost v malinkém domecku. Zkouším anglicky, pak rusky: Meníte dolary? Hihihi. Tak Yes or No? Today no, zavtra yes. Druhý den mi opravdu peníze vymenili a s lepším kurzem než pri první výmene na letišti. Když prijdu zpátky, Roman je obležen obrovským davem Mongolu, kterí mu všichni pomáhají dolít olej. Už je z nich pekne vzteklý.

Další a další sedla a kopce, někde za Binderem jsme v lese špatne odbocili a tak do Batchiretu jedeme zkratkou pres hory. Fantastická krajina, sedla, modrínové lesy, rozkvetlé zelené louky, spousty komaru a hovad.

Nekde v okolí Batchiretu by mel být srub Encha manžela Aleny. Jediné, co nám Alena rekla, že je u soutoku potoka a reky. Ve vesnici se vyptáváme na Encha. Mám jeho jméno napsané latinkou a ješte blbe. Nakonec to nekdo pochopil a posílá nás na druhý breh rek pres vojenský pontonový most a pak podél jiné reky vzhuru k jezeru. Nevím kudy kam a tak po dvaceti kilometrech vyjíždím na kopec a z nej konecne vidíme jezero. K jezeru to beru prímo pres les, Roman hlasite protestuje.

U jezera je domecek a dve mladé holky. Vubec nechápou, co chceme. Pak na ceste potkáváme jezdce koni. Ožralý, ale pochopil, co hledáme a posílá nás dál po ceste. A pak ze sedla už poznávám Enchuv ranch. Alena nám totiž rekla, že je jediný, který má bránu a na bráne je nápis Ench ranch. Dum hlídá párek kavek, které zde mají mladé a desne kricí. Echn není doma.

Roman: „Co je potreba na sestavení udice – napít se vodky, protože mi chutná, dát si okurku a otevrít si pivo.“ Hurá na ryby, když už ty pruty vezeme tri týdny pres celou Gobi! Premýšlíme, co navázat na udici, tak asi nejlepší bude pixla piva, na tu se musí chytit ten nejvetší sumec.

Behem lovu u reky, zahlédnu, jak ke srubu prijíždí Toyota. Ench! Byl v UB, tak ví o tom, že se u nej možná stavíme. Má z nás opravdovou radost a moc nám fandí, jak jedeme sami pres Mongolsko. Prijel do Batchiretu na volby. Trávíme s ním dva krásné vecery vyprávení, upece nám jedinou rybu, co se Romanovi podarilo chytit a vysvetluje nám spoustu zvedavých dotazu o tom, jak žijí Mongolové. Hostí nás úžasným buuzem z jelena a pak zase odjíždí do UB.

V Enchove srubu jsme si úžasne odpocinuli. Naším dalším cílem je klášter Bandanbelereven vysoko v horách Chenti. Horská tajga je opet úchvatná! Liduprázdná krajina, orientace zase jen podle GPS a vojenských map. Po ceste míjíme posvátné jelení kameny, které zde vztycili lovci neznámé kultury pred dávnými veky.

Za brodem pred klášterem málem prejíždím hada. Ploskolebec, prudce jedovatý. Do kláštera opet dojíždíme v obrovském slejváku, blesky a hromy. Nedivím, se že klášter postavili zrovna tady. Skalní amfiteátr s jezerem, kolem skalní mesto, hory a lesy. Neuveritelne mystické místo. Takhle nejak asi vypadal klášter z detektivky o soudcovi Ti. Založen byl okolo roku 1700, žilo zde 5000 lamu. Bohužel, ve 30letech prišel komunista, lamy odvedl do vyhnanství na Sibir a už je nikdo nikdy nevidel. Klidne je možné, že jsou pohrbeni ve slavné Ceste kostí. Komunisté jsou proste šmejdi, at jsou kdekoliv na svete. Klášter pak v 70letech vyhorel. Pred pár lety se jej pokusili obnovit studenti z UB v rámci mezinárodní pomoci USA. Správce nám uvaril caj a preckali jsme další bouri.

Z hor prijela na motocyklu Iž dvojice muž a žena. Velmi pohledná vysoká Burjatka a takový zaprcatelec. Holka drží v ruce hustilku, za sebou má obrovský pytel s buhví cím. Burjat má pres hrud prehozenou odstrelovacskou pušku s trojnožkou. Pantomimicky predvádí, že to má na svište. Ukazuje nám kus šutru se šupinou cehosi žlutého: „Je to zlato?“ Asi ano, na zlato jsme preci experti, ne? Prijeli cestou od vysokohorského jezera Choch nuur. Zkusili jsme kousek jet po jejich stopách, ale v hlubokém bahne jsme nemeli šanci. Museli jsme tedy hory objet. V jednom brodu mi pro zmenu chcípla motorka, jak me visela hadice od podtlaku. Jenže proud byl hodne silný a breh vysoký. Roman se naštestí obetoval, do vody za mnou vlezl a pomohl mi. Další hrebeny a další údolí a další brody. Když mi v dalším brodu zakucká motorka, tak me napadá, že problém bude v hadici podtlaku, která od Gobi visí dolu. Tam v ní zase po pádu zustával stát benzin a motor chcípal. Zastrkávám jí pod sedlo a ejhle, další brod projedu úplne v pohode. Co to je vubec za hadici? Odvzdušnení karburátoru a šoupátka, kluci v MSB mi na ní pridelali filtr, aby to tudy nenasálo písek, a když jsme v UB cistili pumpu a karburátor, tak jsme filtr špatne umístili a hadici nechali viset dolu. A byly problémy.

Mongol, když ukazuje cestu, tak neukazuje kudy jet, ale smer. A to je v horách problém. Nakonec jsme po nekolikátém ptaní na cestu úplne zabloudili, nezbylo než na hrebeni vyndat notebook, pripojit GPS a v sovetských vojenských mapách hledat další cestu. Nebylo to tak hrozné, ale Roman na to nerad vzpomíná. Lesem, pres hreben, pak pres podmácenou louku protkanou malými potucky a po deseti kilometrech jsme konecne na ceste. Ta nás po padesáti kilometrech privádí k Tsengerharmandal a k Romanovu vytouženému místu – asfaltové silnic do UB.