Island 2010 – třetí pokračování

Highlands / Vysocina

Vite co je na Islandu hezke pocasi? Aspon dve hodiny neprsi, fouka jen malo a mezi mraky obcas dokonce vykoukne slunicko. Teplota vyleze na uzasnych 15C.
Po te co jsme se sebe i Marka pokusili otravit sirnymi vydechy a pri navratu od fumaroly jsme totalne promokli, tak nezbylo nez zalezt do auta a susit se. Markovi jsme na predni sedacce udelali vybeh a pak jsem jen zachranoval vsechno, co se mu libilo a chtel to zkoumat. Zejmena se mu libila mapa, kabel od mikrofonu vysilacky, gps a telefon. Ale bylo to prijemne suseni, opet vyslo slunicko a cele termalni pole bylo pod nami jak na dlani a az do auta bylo slyset huceni velke fumaroly.

Roman s Danem vyrazili oklikou kolem hory Krakatindur a my jsme se vratili stejnou cestou na hlavni F208. Bylo jasno a ze sedel byly naprosto neuveritelne vyhledy na celou oblast Landmannalaugar. Sopky, cerne plane, zelene plane /ty jsou porostle mechem/ a jezera. Jak jsme za cele dva dny v oblasti Hraftinnusker potkali jedine auto, tak tady uz jezdili turisti s terennimi auty z pujcoven a terenni autobusy. Dokonce se tady prachem plazil zoufaly cyklista. Posledni usek cesty vedl nekolik km dlouhym lavovym polem, ale cesta byla dobre upravena. Zrejme ji po zime projel buldozer. U rozcesti se silnici F26 jsme pockali na Romana, dojel nas asi po hodine. Dan se ucil ridit a tak zastavili, ze si malem oba rozbili nos o predni sklo. A kdyz odjizdeli, tak zase Roman ukazal Danovi, co to je rozjezd priskoky a jak se to nema delat. Kousek po F26 jsme jeli dokonce po asfaltu, ale ten rychle skoncil a cesta presla v sotolinovou roletu. Od jihovychodu nas dohnaly osklive cerne mraky, seserilo se a zacalo huste prset.
Tak nas uvitala Islandska Vysocina.
U silnice pred mostkem cedule, ze dalsi benzinova stanice je za 165km. Nastesti ma Hilux dojezd 1200km, tak nas to moc netrapi. Silnice F26 protina cely Island od jihu na sever priblizne v polovine ostrova. Prochazi mezi dvema ledovci totalne cernou sopecnou poustni krajinou, jak hamada na Sahare. Tady jsou ale obcas jezera a fleky zeleneho mechu. V desti je viditelnost par km, tak ledovce po stranach spise tusime nez vydime. Od znacky, ze dalsi benz.stanice je za 165km, se kvalita cesty vyrazne zhorsila. Skoncily mosty a zacaly brody, zatim melke. A snizila se rychlost. Zatimco na rolete se musi jet 80-100km/h, aby auto nevibrovalo, tak tady jsme se plizili 30-40. Ze silnice F26 jsme na doporuceni pana Suchardy odbocili na jezero Hagongulon. K jezeru jsou dve odbocky, nase a druha vice na severu. Ovsem ta nase se temer nepouziva. Podle stop tu od jara projelo tak jedno auto. Cesta vedla prevazne potokem a dno udolicka bylo pokryto krasnymi fialovymi kvitky. Vsude kolem pak byla cerna sterkova poust.
Po par km jsme v udolicku zastavili, prisel cas udelat Markovi kasi a jit spat. Teda ne ze by se setmelo, ale nemluvne ma pry mit pravidelny rezim. Roman ma s sebou sice taky syna Dana, ale toho vice nez kasicka zajima plechovkova plzen a spat nemusi, tak nas opousteji a jedou napred k jezeru. My v souvislem slejvaku pod plachtou varime veceri, Marek si pohraje v aute s vysilackou a uz se chumlame do spacaku. Je tu tepleji nez vcera, teplomer na stanu ukazuje 8venku a 12vevnitr. To je proti vcerejsim 5C uspech.

Pres Vysocinu, pres poust

Vecerni smena – vareni kasicky, navareni vody do termosek na cajicky a ukladani Marka, skoncila. Mam osobni volno, ktere si uzivam ve spacaku neb venku fici a je desna kosa a muzu sepisovat. Je 0:34 a slunce konecne zapadlo za obzor.
Jeste jsem byl projit v okolnim lavovem poli. Utvary vytvorene lavou byly v zapadajicim slunci velmi dramaticke.
Islandska vysocina je poust. Naprosto nefalsovana. Kamenita pole, vyhasle sopky, lavova pole, sopecne pumy, sterkove planiny. Oproti Sahare je tady ale obcas jezero nebo ricka a sem tam kvitky a mech. A na obzoru ledovec, ten na Sahare fakt neni.

K jednomu takovemu jezeru pod ledovcem jsme se vydali rano. Vzbudilo nas slunicko, predpoved na dalsi tri dny pro Vysocinu je jasno. To znamena vysoka oblacnost, misty probleskne modra obloha a obcas zaprsi. Jako na kazde spravne pousti nepretrzite fouka vitr.
Jedeme za Romanem podle vcera domluvene trasy v gps. Cesta jsou jen projete koleje, auto pred Romanem jelo asi tak pred rokem. Rano jsem na vyjezd do kopce zaradil redukci a uz tam zustala cely den.

Objizdime obrovskou vyhaslou sopku Sydri-Haganga 1284mnm, konecne jsme se prehoupli pres hreben a jsme u jezera Hagongulon. Jezero ma asi 8x5km, z druhe strany je ledovec Vatnajokull a mezi ledovcem a jezerem je obrovske lavove pole. V miste, kde lavove pole pada do jezera, tak je bily flek. Koukam na nej dalekohledem a jsou to pary z horkeho pramene. To ale neni ten, ke kteremu jedeme. Tenhle je dostupny tak leda pesky pres lavove pole nebo na lodce.

Konecne se nam ozval Roman do vysilacky. On nas slysi pry uz hodinu, ale my jeho ne, nema zesilovac. Inu dobre vidim, dobre slysim. Prejedeme lavove pole k rece a tady na kamenite planine se Dan uci ridit. Spali tady. Kdyz vecer prijeli, tak bylo v rece o 20cisel vice vody a sami si netroufli brodit. Asi pul hodiny hledame po proudu dolu lepsi misto na brod.
Vysilame Dana v rybarskych holinkach s lyzarskymi hulkami na pruzkum. Je to dobry, v nejhlubsim miste ma lehce nad kolena. Bez problemu reku brodime a za 10km se vracime zase brodem na pravy breh.

V GPS jsou vyznacene horke prameny, ke kterym mirime a tak snadno odbocujeme do kopcu od reky. Jenze cesta konci zahrazena kameny pred bahnitym polem pod snehovym splazem. Jedny stare koleje vedou do pulky, tam je rozhrabano jak od tanku a zase koleje zpet. O nicem nepremyslime, auta nechavame tady a jdeme pesky k pramenu. Je to asi 1.5km.

Horke prameny jsou hezke male bublaky a vyvery, smrdi to tu jak v pekle. Na soutoku horkeho a studeneho potoka, ktery tece ze snehu, je postavena malinka hrazka. Koupel je super, ale vody je asi jen 20cm. Kdyz si nade me do studeneho potoka leha Roman, tak musim vyskocit, jak je horky potok najednou varici.

Poradou nad mapou a gps dospivame k nazoru, ze vracet se na F26 je blbost. Je tady naznak cesty mezi ledovcem Tungnafelljokull a nejvetsim ledovcem Vatnajokull smerem na Askju. Uvidime.

Nejdrive musime prekonat velke bahniste pod ledovcem, pak docela hluboky brod s narocnym vyjezdem a pak na navijaku vytahnout Romana.
Motali jsme se totiz na pate svahu mezi obrovskymi kameny a hledali, kudy dalsi cesta. Pak jsem ji objevil dalekohledem na svahu vysoko nad nami. Spojovaci kus bud chybel nebo byl zcela nezretelny. A jak jsme se tocili, tak Roman projel o siri kola vice vedle nez ja, tam byl schod a uz visel na kameni za spodek, jedno kolo ve vzduchu. Vsimnete si, ze nepisu zadny kecy, jak je neschopny, tady a tohle se opravdu mohlo stat ve zlomku okamziku kazdemu. Proto se v tady a v pousti vubec vzdy jezdi ve dvou. A do tezkych mist a brodu najizdi jen jedno auto a druhe ceka. Zalozili jsme Hiluxe obrovskymi kameny a Romana vytahli na navijaku dozadu na kamenou plosinu.

Cestu vzhuru na hreben jsem spise vytusil a v najezdu na ni postavil hromadu kamenu, aby ji dalsi hledali snadneji. Na hreben jsme se hrabali na redukovanou jednicku a na vrcholu postavili dalsi vard, jako podekovani mistnim skritkum, ze nas nechali projet. Prehoupli jsme se pres hreben a cernou poustni krajinou pokracovali po vyjetych kolejich. Ledovec Vatnajokul jsme meli porad po prave ruce. V miste nazvanem v podrobne islandske mape jako Gvergalda jsme odbocili doprava. Rovne by to bylo smer na krizovatku F26 a F910. Radeji chceme kopirovat ledovec a jet po ceste popsane od pana Suchardy jako alternativa k 910 jizne smer na Askju. Kousek za odbockou je prvni brod. Kalna ledovcova reka se zene oblazkovym korytem s nanosy sopecneho bahna po okrajich. Je cely den hezky, teda kdyz nepocitam obcasne preprsky, a tak je ledovec uz pekne nataty. Voda splouchne pres predni kapotu a sup a jsme na druhem brehu. Akorat se vzbudil Marek, tak ho krmime a vencime na prednim sedadle. A davame si cerne Krusovicke pivo. Je naklepane, takze krom ranniho kafe uz mam v palubce i cerne pivo. Sice krasne sviti slunicko, ale venku fouka a je 7C.
Jestlize jsme predchozi brody povazovali za obtizne, tak to co nas dale cekalo bylo vice nez zazivne.

Pres oblazkovou plan jsme nekolik km objizdeli severovychodni okraj ledovce. Pak v plani tekla reka, zarizla do skalnateho kanonu. V miste, kde na chvili opustila kanon, aby se o par stovek metru do kanonu zase zarizla, byl brod. Teda brod, vedly sem vyjete koleje a na druhe strane, kus od reky, zase pokracovaly. Vodacky receno – reka vytekla z ww5 kanonu, aby protekla ww3 tisinkou na eskymovani a opet spadla do ww5 kanonu. Barva reky temne kalna a sila proudu vice nez velka. Byl podvecer, ledovec byl roztaty a reka pekne zvednuta.
Brodi se vzdy po proudu. Zkusenym okem vodaka odhaluji balvany a diry pod hladinou a vybiram nejhladsi a nejmelci misto. Voda sla stejne pres kapotu a dvere jsou do pulky umyte. Ale prujezd byl hladky a plynuly, zadne drama. Roman se po prijezdu na druhy breh dozaduje, ze priste pred brodenim chce fasovat Markovu plinku. Ale projel taky uplne hladce a v pohode. Ovsem uviznout tam nebo kdyby chcipl motor, tak se smichy neudrzime.
Prekonavame jeste jeden potucek v udolicku porostlem zelenym mechem a najizdime na jizni variantu F910, kousek pred uzamcenou chatou Islandskeho turistickeho klubu.

F910 je projeta vice severneji od F26 na Askju. Jeji jizni varianta kopiruje velmi tesne ledovec a prekracuje velke lavove pole a obtaci jizne horu Trolladyngja.
Lavove pole – to je mnoho kilometru, kdy kazdy jeden ujety je vecnost. Kolem cesty fantaskni utvary z vyvrele lavy a sama cesta je peklo. Redukovana dvojka, misty dokonce i jednicka a opatrne se prevalovat pres skalni prahy a lavove jazyky. Povrch je velmi ostry, snad to pneu vydrzi. Vime, ze asi 11km vzduchem pred nami je nouzova turisticka chata, ke ktere chceme dojet, ale pripada nam, ze je nekonecne daleko. Tech 11km jsme jeli pres hodinu. Po prave ruce mame ostry sraz. Vypada divne, ostry, cerny a misty prosvita bila. Az Zdenka prichazi na to, ze to je vlastne hrana ledovce, akorat pokryta sopecnym prachem a uplne cerna. Jak je vecer a ledovec taje, tak v lavovem poli brodime nespocet potoku, misty i nekolik km jedeme bahnitymi recistemi, kde tece voda a cesta je v sopecnem pisku vyznacena koliky.

Pak prejizdime jedem vyssi lavovy hreben a potkavame auto rangeru. Prvni auto po dvou dnech. Zastavuji nas, devce me nejprve nad mapou zpovida, kudy jsme prijeli a pak nas upozornuje, ze dalsi cast od nouzove chaty, tzv.Vecerni baziny, je po teto zime neprujezdna. Pry jsou tam az 2m hluboka koryta, ktera nejdou projet. A radi nam, jestli pojedeme po ranu, tak jet asi 1km vodou a pak vyjet doleva na nove vyjezdenou cestu pres lavove pole. A vse nam ukazuje v mape a gps. Pak nasleduje nezbytny dotaz: “Vite, jaka jsou pravidla offroad jezdeni na Islandu?” Odpovidam: “Myslim, ze ano!” Pro jistotu se mi ale dostava ponauceni: “Drzte se vyhradne vyjetych cest, ani kousek bokem, jezdeni mimo cesty je na celem Islandu zakazano.”
Nouzova chata je obsazena francouskymi pesaky. Tak to je ale teda macochizmus, slapat pesky s batohem timhle nehostinnym lavovym polem. Leda, ze by trenovali vysadek na Marsu.

Kousek od chaty varime dobroty (nudlova polevka, nudle s konzervou a jako zakusek nudle), neustavajici vitr nam do jidla prisypava cerny prach a je nam tady, daleko od turistickych atrakci, dobre. Roman s Danem se rozvaluji v kresilkach a v tmavych brylych se opaluji ve vecernim slunci. Akorat jim to trochu kazi kulichy a perovky. Svoje pivo si uz vychlastali, tak jim velkomyslne daruji ze svych zasob. Nemuzu se koukat, jak chudaci stradaji.
Venku jsou rano 3C, ve stanu na strese auta mame 11C.