Farma

Neni nad spani na pousti. Klidek, ticho, krasny vyhled. A taky celou noc neutuchajici silny vitr se sprskami deste a ranni teplota 8C.
Pokracujeme za Romanem, ti dojeli vcera az na chatu Bjarnalekar. Romam si teda trochu popletl mapu a v SMS tvrdil, ze jsou na chate Gljufurleit. Celou cestu prima poust, obcas kamenita, obcas piscita. Na piscite se ve vyjetych kolejich da jet pekne v driftu.
U tri trubek je odbocka na Dynkur. Neni nijak znacena a jsou tu postavene tri kanalizacni trubky. Vlastni odbocka je v kamenni skoro neznatelna. Po kamenech a skalach se doskace vysoko nad reku a v dalce je videt nad kanonem vodni trist, tam je vodopad Dynkur. Neda se dojet az k nemu a musi se pesky. Z auta to vypadalo tak na dva km, byly to asi ctyri, musi se prelezat nekolik rokli, obchazet mocal (ano tady uz je zase zeleno, mech, buruvci a nejaka trava) a tam co stoupa vodni trist, tak je teprve zacatek vodopadu, konec je o kilak nize. Docela slusny vylet na dve hodiny.
Dynkur je z velkych vodopadu asi nejhezci. Aspon me se nejvice libil. Pruvodce, kde je kupodivu popsan, jej srovnava s Gulfossem. To nesnese srovnani. A pisu kupodivu popsan, protoze sem fakt turisti nejezdi. Je na druhe strane cele vcera popisovane pustiny.
Ledovcova reka Pjorsa je siroka asi 600m, prutok odhaduji na 1200kubiku. To vse se za skalni vezi uprostred reciste namacka k pravemu brehu do soutesky a propadne se ve dvou stupnich asi o 100m. Zbytky reky, ktere zustaly nalevo, pak padaji uzkymi vysokymi vodopady do hlavni soutesky. Z vodackeho hlediska naproste peklo, k preziti mozna v zabednenem sudu.

Na zpatecni ceste objevuju boruvky. Mrnave, horke. Asi specialni Islandska odruda. Teda jestli to byly boruvky.
Vsechno zle je k necemu dobre. Markovi rostou zuby a tak celou noc proplakal. Pres den pak z toho dostal horecku. Zaveleli jsme k ustupu a ubytovali se na farme nedaleko Arnes. Kdyby byla videt, tak s krasnym vyhledem na Heklu. Krasne bydleni, zitra workshop s koleckem a vidlemi. Kdyby bouchla Hekla tak to mame z prvni rady.
Dana zuby neboli, ale doslo mu pivo. A tak mu pred par dny tatinek koupil to nejlevnejsi, co v supermarketu objevili. Az v aute zjistili, ze ma cele 2% alkoholu. Pivo se vyznacuje mizernou chuti a vysokym mocopudnym efektem. Jedno jsem jim ze studijnich duvodu vypil a pak jsem musel nekolikrat stavet.
Roman s Danem pokracuji dale ve vyletu. Namirili si to na Heklu, kde je zdaleka viditelne hezke pocasi – padaji tam h….. i s haky. Pak chteji po silnic 210 objet Eyjafjallu a po 208, 26 a 910 se presunout zpet k Askje a prozkoumat severovychodni oblast nad ledovcem Vatnajokull. Snad je jeste nekdy uvidime.

Krossa

Zazitek nemusi byt krasny, staci kdyz je dostatecne intenzivni. A to brod pres reku Krossa rozhodne byl.
Marek v noci skoro nespal a desne kricel. Zuby jsou svinstvo. Az jsme se rano u snidane stydeli, ze budil celou farmu.
Po ekzkurzi na automatizovany kravin – 50krav, samo krmi, samo seskrabuje hovna, samo nastavuje krmnou davku, samo doji a snad i kravam hraje do sluchatek, jsme volnym tempem vyrazili smer Godaland.
Godaland je posvatne udoli Islandanu. Tahne se severne, tesne po upati sopky Eyafajalla a konci pod ledovcem Myrdasjokull, pod kterym se skryva sopka Katla. Hlavni silnici kolem Eyjafjalla vzala povoden. Ted jsem dostal napit mistni “kminky” slabe, ale docela dobre. Kdyz je nejhur, tak je i denaturak dobry.
Tak tedy silnici vzala povoden, kterou zpusobil prudce tajici ledovec na Eyajafjalle pri erupci. Pred mesicem se v krateru udelalo jezirko a bylo videt trochu koure. Od te doby je klid. V udoli je videt, jak povoden byla niciva. V podstate cela sirka udoli je smetena. Farmy jsou nastesti vsechny na vyvysenych mistech, takze jim to vzalo jen pastviny. Teda jen pastviny, to je pro farmare take prusvih. Cast udoli je navic pokryta spadem popilku, ktery obsahuje fluor a dalsi jedovate dobroty. Po ceste jsme predjeli kolonu sesti plazicich se Unimogu – Nemci tahnou na Godaland.

Cesta je na mnoha mistech nove postavena a brodime brod za brodem. Ani nevim kolik, ale moc. Vsechny potoky i ricky stekaly z ledovce Eyjafjallajokull. A udelalo se krasne. Eyajafjalla i okolni kopce jsou sice v mraku, ale nad udolim je modra obloha a pece slunce. Pro pohodu dobry, pro brodeni ledovcovych rek spatny. A cim pozdeji odpoledne, tim hure.
Napravo je ledovcovy splaz a byvalo zde krasne jezirko s plujicimi krami – “Lonid”. Videl jsem ho na fotkach, uz neni. Misto nej je obrovska jama, jak od hlubinneho dolu, provalena prirodni hraz a cedule upozornujici na vyskyt nebezpecnych plynu a jedovatych latek v prachu.

Pak prijizdime na rozcesti, jsme na zacatku oblasti Porsmork. Rovne pokracuje cesta do Godalandu a doleva je odbocka do Vallanuru. Ve Vallanuru je kemp a chata. Cestu doleva ale prehrazuje reka Krossa a je tu brod. Chvili zamyslene sleduji reku, pak koukam jak terenni nakladak pretahuje terenni autobus. Jezdi sem linka a zajezdove autobusy, vsechno samozrejme terenni vysoke stroje. A druhy autobus. Osobak nejede zadny. Brod se mi nelibi ani trochu. Tule pozdeji vypravuje, ze tady asi hodinu po me brodil a u Tatry mu splouchla voda otevrenym okynkem u spolujezdce zevnitr na predni okno.
Jedeme vyse proti proudu reky Krossa. Je nadherne azuro, mnozstvi terennich aut se se zvysujici obtiznosti cesty a brodu umerne snizuje. Brodime dva pritoky Krossa, zprava od Eyjafjalla. Uz dost dobry, sediva ledovcova voda leti sterkovym korytem, ale bez problemu broditelne.
Dojizdime k chate L………. Teda k chate, dojizdime k brodu pres reku Krossa, za kterym je chata.

Tento brod patri mezi nejobavanejsi na Islandu. Na druhe strane v chate maji album s fotkami, nedavno je nekdo prefotil a povesil na web. Je na nich treba prevracena Suzuki Vitara upoutana na kurte za modrym traktorem. Terenni autobus, na strese lidi, privazany k modremu traktoru. Terenni autobus a tahne ho modry traktor. Velky offroad, po okenka ve vode a tahne ho modry traktor. Modry traktor je hlavnim hrdinou vetsiny fotek. Taky ho na druhe strane reky u chaty vidime zaparkovany.
Koryto reky ma v tomto miste asi 500m sirku, je sterkove a reka ma nekolik ramen. Kolik je v ramenech vody zalezi na tom, jak taje ledovec nebo jak prsi. Kdyz taje ledovec, tak rano je malo a odpoledne az moc. Hlavni zradou reky neni prudky proud, ten je videt, ale necekane prohlubne a koryta vymleta v recisti, ktera nejsou v kalne proudici vode videt.
Vaham, preskakuji po ostruvcich travy pres rozlitou vodu, co nejblize k hlavni proudnici. Kdyz jsme sem prijizdeli, zahledl jsem linkovy minibus, samozrejme terreni, jak sem brodil. Bohuzel jsem byl daleko a nevidel, kde presne. Nezbyva nez se spolehnout na vodacke zkusenosti a reku si precist. Prijizdi upraveny Defender Isak 6, bracha Isaka 3 od Flaeduru a bracha Isaka 1, co si loni zaplaval pod ledovcem Hofsjokull. Obrovska kola, zvednuty do vysky. Vypada to, ze Isaky vlastni jedna pujcovna a ta je odvazne pujcuje k likvidaci. Particka, co z nej vylezla, vypada, ze spise nez na svoje zkusenosti, spoleha na vysku a obrovska kola Isaka. Cekaji, co udelam. Doufam tedy, ze me v pripade problemu pomuzou a jedeme.

Redukce, za dve, tisinou vyjezd proti proudu, pak pod kerem ostre doleva a primo do hlavni proudnice. Tady jsem udelal trochu chybu, podrzel jsem to prilis kolmo na proud, mel jsem to pustit po proudnici. Voda se nam seredne prevalila pres celni okno, nic nevidim, zapomel jsem si pustit sterace, tak podrzim plyn a volant. Byla tam dira jak krava, spadli jsme do ni, vyjezd nas nakopnul a na druhy breh jsme doslova vyskocili. Zdence se to uz hodne nelibilo, Marek prestal knucet s bolavymi zuby a zmlknul. No ale byli jsme na druhem brehu, v aute sucho. Zdravim Honzu Zlabka, tentokrat jiz bylo zvysene sani utesnene dobre :-).

Vylezu z auta a koukam na Isaka. Kluci moc nepremysleli a naprali to rovnou primo a drzeli plnej. Auto skace jak kun na prekazkach, cestujici mlati hlavami do stropu, ale taky projeli.
Najednou vidim v dalce po ceste prijizdet zluty nakladak. To snad neni mozne, to je Tatrabus! Tarantule zastavi na brehu a dlouho vaha. To jsem jeste nevedel, ze kus po proudu si nabral okynkem. Poskakuju na brehu jak gumovy panacek, to me snad nepoznava? Nakonec se vrhnul do proudu, vzal to primo nejvetsimi dirami, ale Tatre je to jedno, sup a je u nas. Vitame se, zdravime se a Tule se pta: “Ty vole, ty chces vazne az na druhy breh? Nechces radeji pretahnout bez motoru zpet? A kde mas prcka? V aute? A kurva!”

Pak z nej vypadava, ze k chate vubec nejede, ale jede jeste vice proti proudu, tam tabori a ceka na pesaky. Tak mu rikam, at aspon pocka, az dobrodim a pak at si jede. Pres par mensich ramen se mnou doskace k poslednimu, ktere je nejsirsi. Nejsirsi a jak se zda, tece zde nejvice vody. Najizdim si tak, abych brodil po vode a posilam to tam. Sice byl proud docela prudky, ale reka byla jen asi trictvrte metru hluboka a bez der a zradnosti. Na parkovisti u chaty stoji dva terenni autobusy a jeden brutalne obrovsky a zvednuty americky RAM. Nezbyva mi nez Zdence priznat, ze jsme sem vubec nemuseli, ale ze jsem sem proste musel. Tak tady krmime Marka, varime si polevku, sledujeme dalsi auta. Vetsina vzdala pred brodem, prijely pouze dva nazvedane Landcruisery prijely k nam.

Nezbyva nam nez se vydat na cestu zpatky. Dovarime a ja zajdu do chaty. Je tu takove drobne blondate devce a v ni poznavam Vilu z Portsmorku. Ukazoval mi ji Honza Sucharda na fotce, pred dvema lety tady pro nej, kdyz vahal s brodenim, prijela na modrem traktoru a ukazala mu cestu pres reku. Tenkrat hodne prselo a reka byla zvednuta.
Tak ji prosim, ze jsme jen jedno auto, ze pojedeme na druhy breh a jestli by na nas mohla koukat. Ona se usmeje, otevre dvere u chatky a dvema chlapikum u stolu s vyhlidkou na reku rekne, at nas sleduji. Jsou to ridici linkovych terennich autobusu, popijeji kafe za oknem a sleduji, jak kdo brodi. O dve hodiny pozdeji jsem videl, jak Vila autobusy pretahuje modrym traktorem na druhou stranu…. Vila me pochvali, ze jsem rozumny, popreje “Good luck” a jdeme na to.
Marek je nakrmeny a spokojeny, Zdenka se boji a nabada me k opatrnosti.
Prvni velke rameno si najizdim trochu proti proudu a bez problemu brodime. Jen v najezdu nam prohrabla zadni kola a auto nejak nejde za plynem. Asi je tu mekky sterk. Pak par malych raminek, ktere nestoji za rec a je pred nami hlavni pruser. Voda za hodinu stoupla asi o 10cm, to je docela dost. Okoukl jsem pred tim, kudy jeli Torleidi, nadjizdim si hodne proti proudu a pres jedno rameno najizdim na ostruvek. Ten byl pred tim nad vodou, ted uz pres nej tece. A pod kerem, ktery jsem si vybral jako orientacni bod, najizdim do proudu jak s kajakem. Proste vyjezd na proudnici, otocka a jedeme s proudem a lehce stacime doleva. Asi se mi to zdalo, ale mel jsem pocit, ze auto chvili v proudu plavalo. Pak lehce pridat a vyjet z proudu do tisinky. Sakra to auto vubec nejde za plynem. Vyhoupneme se do tisinky a vjedeme do tune mezi keri, tady je sice hloubka, ale neni tu proud. Zase to vubec nejde za plynem, asi je tu bahno s piskem. Vyjizdime na breh, na dalku mavam na druhy breh, ze diky a vyrazuji redukci. A sakra, ja idiot jsem tam nemel ani redukci, ani ctyrkolku. Kdyz jsem u chaty couval, tak jsem si vyradil na dvoukolku. Pak to melo jet. Jeste ze nas pres hlavni rameno prenesl proud.
Islandani maji tri hlavni pravidla pro brodeni:
– vzdy redukci a 4×4
– vzdy po proudu
– nejlepe ve dvou autech, jedno vzdy ceka na brehu
A nez nejisty brod, tak radeji mnoho desitek kilometru zajizdka nebo cekat do rana, az netaje ledovec.
Dojizdime k Tulemu na horni kemp a Zdenka se kojeni nekojeni dozaduje slivovice a posledniho cerneho piva.
Tule tady ceka na pesaky, kteri sli pesky tri dny z Landmanlaugar, kolem chaty Hraftninusker a dosli k chate za brodem. Navaril jim kotel polevky, caj a postavil obrovsky stan/klubovnu. Kdyz jsou u chaty, tak mu volaji, aby je prevezl pres reku.
Neodolam a musim jet s nim. Pred prvni louzi na ceste mi dava prikaz: “Patama ucpi diry.” Moc nechapu, az na me podlahou splouchne voda. Chybi tu dva srouby a dirami kapanek caka. Pak se mnou jede kus po kamenite ceste, ze hledam, kde jsou pasy a kde mam prilbu.
Pred brodem zastavujeme. V rece opet viditelne pribyla voda. Ostruvky zmizely, keriky jsou do pulky ve vode, voda se jeste vice zakalila. Rikam mu, ze jsem vyjel proti proudu a pak se svezl dolu. Odpovida: “Tatra projede vse!”, radi redukce, zavre vsechny uzaverky a posila to tam primo rovne. Jenze pres rozhrani dvou proudnic, kde jsou karfioly a dira jak krava. Tatra skoci, Tule jednou rukou drzi volant a druhou se drzi leseni, co v Tatre zustalo po Dakaru. Ja jsem fotil, nedrzel se, vyletel ze sedacky a skocil do diry mezi svoji a prostredni sedackou a prastil se o strop do hlavy. Tatra snad opravdu projede vse. A Tule mi vynadal: “Rikal jsem ti, aby jsi patama ucpal diry, ted tu mame mokro.”
Brodeni druheho ramene je uz jen plocha zalezitost, na Tatru skoro ani necaklo.
Nalozili jsme vycerpane pesaky a Tule do intercomu veli: “Pripoutejte se, drzte se, nefotte. Kdyz budete fotit, rozbijete si fotaky a okna.” Vyjimecne me poslechne a tak ho navadim, kudy jsem jel s Toyotou. Pres prvni koryto, o tom Tatra skoro nevi, a pak na druhe koryto. Pres melcinu, drive ostruvek, pak na ker a pak do proudu. Tatra je fakt uzasna, brodi uplne hladce. Z kempu v dalce sledujeme jak modry traktor pretahuje autobusy. Zabava nekonci, pesaku jsme privezli jen pulku, tak si davame v campu uzasne nizkoalkoholicke pivo a za hodinu jedeme znova. Voda zase stoupla. Uz se vali i po prijezdove ceste. V tunich, co byly v kerich mimo proud, uz proudi reka. Tentokrat uz Tule neblbne, davame dohromady nase vodacke zkusenosti, chvili prohlizime proud, ukazujeme si, co kde voda dela a co tam je asi na dne. A jdeme na to. Tentokrat neskaceme, ale za to voda strika dirama po sroubech, presto ze na nich stojim. Nakladame zbyle pesaky, jedeme proti proudu a brodime zase na stejnem miste s orientaci podle kere. Ale to uz tady tece fakt velka reka, sem bych si s Toyotou netroufl. Rozdil byl asi 3hod.’
Pak jeste sledujeme, jak prijela k brody nizoucka Suzuki Vitara, mistnak, telefonuje. Za chvili vyrazi Vila s modrym traktorem, jedou oba asi kilometr proti proudu, tam traktor prebrodi, privaze Vitaru na kurtu a se chciplym motoren ji veze pres reku. Vila nam ukazuje dalsi trik na brodeni. Jak tahne auto, tak tentokrat ne po proudu, ale proti produ. Vitara za traktorem plave jako kacenka.
Marek dostal cipky, horecka zmizela, sice je protivny, ale uz je mu vyrazne lepe. Zitra se budou se Zdenkou valet ve stanu a flakat v kempu. Me Tule vyzval, at s nim podniknu docela slusne silenstvi. Tentokrat pesky a uvidime jake zitra bude pocasi.
Zpravy od Romana: vcera polovodic (cti Dan, ucici se ridit) zahrabal auto v nevyznamnem brodu do pisku, tak ze museli pouzit vsechny zachranne prostredky – lopaty, vyjezdove vafle, nafukovaci pytel. Zrejme i plovaci vestu a zachranny hazeci pytlik, co si vezou. Projeli celou F210 a ted v okoli Viku honi papuchalky.
Pocasi: slunicko, horko 18C

Schuzka s dablem

Vecer, kdyz mi skoncila sichta vorare, zavoznika, ucpavace der v podlaze Tatry, kuchare a chuvy, jsme si s Tulem sedli k pivu. Ja si otevrel posledni Plzen a Tule islandsky pivni lek na mocove kameny.
“Byl jsem za rangerem, on si me uz za ty roky pamatuje, a poradil mi zajimavou vec.” povida Tule.
Zastrihal jsem usima, to bude nejaka certovina. Tule by nic normalniho nevymyslel. Napriklad, az vylozi tuto varku klientu, tak s kamosem preleta do Gronska, kam uz ma poslane morske kajaky a pojede na dvoutydenni vylet po mori kolem ledovcu.
“Spravce mi poradil, ze tady nad nama jsou ty kratery, co v breznu chrlily a je u nich puklina a v ni jeste zhave magma.”
A sakra, tak to jsem necekal, to by me ani ve snu nenapadlo. Ja cekal nejaky vylet s Tatrou.

Tule si nechal od spravce vysvetlit cestu, ten mu dokonce puklinu dokreslil do mapky a domlouvame si na 9hod rano start. Melo by to byt kousek od tracku, kudy se chodi prechod Godaland-Skodar.
Vecer pred spanim mi to jeste vrta hlavou, hraju si s GPS a objevuji, ze v posledni verzi mapy jsou vyznacene dva “Craters March 2010”.
Rano natlacim cely esus nudlove polevky, abych mel tekutiny. Do batuzku bundu, mikinu, lahev s vodou a chroupaci chleba. Do GPS dobite baterky a do fotaku vycistenou kartu. Oblibene rozslaple pohorky, co musi jezdit na korbe a hura na vylet.

Primo z kempu stoupame po vyslapane cesticce. Stoupame a stoupame a stoupame. Nejdrive zelenym krovim, pak po starych vyvrelych skalach a nakonec po sypkem sopecne svahu. Jak nabirame vysku, tak se kazi pocasi. Dole slunicko, pak vetrno, pak mrak, vichr a dest.

Eyjafjalla se nam neukazala ani jednou. Pak podle planku odhadujeme, ze jsme vylezli posledni krpal. Stoupali jsme skoro 4hod. U male pyramidky z kameni se napijeme a bereme si teple veci a zapiname se do bund. Prsi uz vodorovne, silny vitr, mlha, viditelnost tak 15m. A do toho vitr nese jemny prach, ktery stipe do oci a skripe v zubech.

Konecne se pred nami z mlhy objevi sediva lava. Koukam na ni, ona je snad fakt cerstva! Je posypana silnou vrstvou prachu. Prelezame asi 100m lavove pole a najednou na nas z pukliny dechlo horko. Fakt horko z nitra zeme. Vsude desne prachu, lava pri dupnuti duni a obcas trochu praska. Podle GPS jsme 290m od krateru. V mlze nevidime vubec nic, bez mapy v GPS by jsme bud nic nenasli nebo navzdy zabloudili. Krizuje se tu par v sopecnem prachu vyslapanych pesinek. Vybirame si tu s nejlepsim smerem a obchazime dokola kolem kopce z cerstveho sopecneho sterku. Cesticka udela serpentinu, popel a sterk okolo je na omak teply, chvilemi jdeme skoro po ctyrech, borime se az do pul lytek a cesticka nas vytahne na okraj krateru.

Krater ma asi 50m v prumeru, je na boku kopce a smerem z nej je videt potok vytekle zatuhle lavy. Foukl vitr od krateru a rozkaslali jsme se. Co to bylo sakra za certovinu?! Jemny prach nebo husty cmoud, stipalo to v nose a ocich a dusilo. Na okraji krateru nastesti fouka z otevreneho prostranstvi a da se tu dychat. Koukam v mlze asi 2m pred sebe a je tady puklina v zemi. Asi 30cm siroka a 2m dlouha. A tam opravdu je, asi 50cm pod povrchem. Rude zhnouci rozhavene a puklinou az na povrch salajici magma. Opatrne a po spickach chodime kolem.
Vypravim historku o vedci ze sopky na Reunionu, ktery tam byl v hospode nafoceny, jak skace v alobalovem obleku po kapsach s rudou lavou a pak tam mel pomnik, ze zmizel pri vyzkumu. Nikdo se nesmeje a ani me ta historka nejde uplne lehce dopovedet.
Ve vetru a desti se nemuzeme puklinou ani okolim moc kochat a tak jeste lezeme do vedlejsiho krateru. Tady je zase ztuhla lava a na nekolika mistech z ni stoupa dym. Neodvazujeme se jit zkoumat, co tam dyma, riziko propadnuti je obrovske. Objektiv pri ostreni uz hlasitym skripanim protestuje a to jsem nesl fotak v batohu a vyndal ho az na hrane krateru. Ihned se do nej dostal prach, ktery je zde ve velkem vetru vsude. Snazim se fotit, ale v mlze a desti nemam moc sance.

Oklikou obchazime krater a pres dalsi lavove pole se dostavame zpet na track, kterym se chodi prechod. Lavove pole bylo zase teple, zkusil jsem si sednout a hralo do zadku. Dest se na nem nedrzi a odparuje se, lava je sucha. Jen ten prach ve vzduchu a obcasny zavan smradu, ktery nuti ke kaslani, je strasny.

Na spojovaci pesince na track potkavame kluka s holkou, Nemce, batohy na zadech. Jsou trochu zmateni, tak se jich radeji ptam, zda vi kde jsou a zda jdou do krateru. Uplne se vydesili, v mlze sesli z cesty, z krateru maji hruzu. Tak je vyvadime na track do Porsmorku. Jeste, ze mam GPS s poradnou mapou, bez ni by jsme kratery a asi ani cestu zpet v mlze nenasli.

Sestup je uz jednoduchy, pod mraky prestalo i prset a kousek pred Godalandem i zasviti slunicko. Dolu jsme sestupovali dve hodiny. Celkem to bylo 8km tam a 8km zpet a prekonali jsme asi 900m vyskovy rozdil.

Zdenka zatim dole na slunicku pasla Marka na dece a uvarila polivku a horky caj. Zdimam vsechno obleceni a do polivky bych si nejradeji skocil. Kolem 18hod vyrazime autem na cestu udolim dolu. Reka je opet rozvodnena, cesta je misty pod vodou a na brod k chate se divam hodne s uctou. Ted bych ho rozhodne nezkousel, vody je snad jeste vice nez vcera vecer. I par dalsich pritoku ze smeru od ledovce je pekne zvednutych. Brody jsou zazivne, uz si davam velky pozor, abych opravdu jel na redukci a jsou v pohode.

U byvaleho ledovcoveho jezirka prehrazuje cele udoli sedivy mrak. Jezirko bylo pod dvema zapadnimi kratery, ja byl u dvou vychodnich. Od zapadnich krateru vitr prinasi oblaka zluteho prachu, ktery v silne vrstve pada vsude kolem a nad nami preleta dalsi prach, ktery tvori velky oblak a tahne se celym udolim smerem na vychod. Radeji zaviram privod vzduchu do auta a rozsvecim dalkova svetla, viditelnost je misty pod 10m.

A dalsi brody, vsechny zvednute od tajiciho ledovce. Zlutou mlhou se propracujeme az k silnici 1 a vodopadu Seljandlanfoss. Hezky, ale po dnesnich zazitcich trapne nezajimavy.

Zkousime se jeste na utesu Dyrholaey koukat na papuchalky, ale sedi smejdi v hejnech na mori daleko od dosahu fotaku. Vsude je vyrazne zakazano kempovani i parkovani pres noc a tak dojizdime do kempu pod vodopadem Skogafoss, kde je Tatrabus a jeste s nimi vecer pokecame.

Nemusi byt kazdy den posviceni

Po vsech zazitcich by se dal dnesni den skoro oznacit za nudny. Nepokousel jsem se utopit rodinu v zadnem velkem brodu, nelezl jsem dablovi do krateru, proste se mi nepovedlo vymyslet zadnou uzasnou pitomost. Ale i tak to byl vlastne prima den. Jen kdyby tolik neprselo.
Vecer prisla od Romana SMS, ze na F910 uvizli pred prvnim brodem za odbockou z F26. Reka tekla z ledovce, cely den bylo na Vysocine krasne a tak se utaborili na brehu. Postupne prijela jeste dve auta a na druhy breh ctyri. Vsichni cekali do rana, kdy snad voda opadne a pokusi se prebrodit. Od te doby od nej nemam zadne zpravy.
Rano jsme objeli ze zapadu obrovsky zluty mrak prachu, ktery se porad drzel od Eyjafjally asi 15km po vetru. Po silnici F210, ktera se nazyva “Jizni cesta za horami”. Puvodne jsem chtel jet jeste po jine ceste, ale mrak prachu a varovani pred zvednutou rekou Gilsa a hodne narocnym brodem, me odradilo. A pak ze nejsem opatrny…

Cesta je vyhlidkovou trasou po znamych sopkach. Zacina mezi Eyjafjalou a Heklou, protahne se pod Heklou, mine geotermalni oblast Hraftinusker a pak obtoci dokola Katlu. Prima spolecnost. Eyjafjalla bouchla na jare a je vetsinou predzvesti vybuchu Katly a Hekla ma letos svoji pravidelnou desetiletou periodu. F210 neni tezka cesta, aspon zpocatku. Pres obrovske lavove pole pod Heklou je prohrnuta buldozerem a nejvetsi diry jsou zasypane lavovym sterkem.

Pak se pres par lehkych brodu, ktere by ale za vyssi vody mohly byt nebezpecne a kolem stare, ale krasne a vyrazne kuzelove sopky Laufafel, doklikati k nadhernemu jezeru Alftavatn. Okoli jsou krasne male sopky, porostle zelenym mechem. Vyslovene to tady laka k prochazce, ale na jezere se delaji vlny s bilymi hrebeny a dest prudce bicuje skla auta. Lepsi sedet v teple.

Kousek nad nami je geotermalni oblast Hraftinusker, tam co byla ta obri fumarola. Kdyz se chvili projasnilo, tak jsme i z jednoho hrebinku zahledli v dalce vyrony pary. Pak se jede kus po ceste, ktera vede potokem. Pouhe asi 2km a ze sterkoveho svahu nad potokem vyteka spousta praminku zelezite mineralky. Je tepla a okoli praminku je porostle rasami a mechy.

Nasleduje udajne nejtezsi brod na ceste. Kousek od chaty Hvanngil a tesne pred krizovatkou s F261 tece reka Markarfljoot, ktera vyteka z ledovce Torfajokull. Tak jak rada brodu v knizce od Suchardy mi prisla precenena, protoze byla popisovana ocima Hyundai Terracan, tak tento brod rozhodne neni popsan prehnane. My mame obrovske stesti, voda je sice seredne zakalena od neustavajiciho deste, ale je ji spise mene. Brod je lemovan obrovskymi kameny, ktere vytycuji smer brodeni a soucasne se podle nich urcuje vyska vody. A taky je to jeden z mala brodu, u ktereho je kousek proti proudu pod vodopadem lavka a tak muzu Zdenku vyhnat do pocasi, kam by psa nevyhnal, aby fotila.

Brod jsem pomalinku na redukovanou jednicku, abych neskakal pres kameny pod vodou. Bylo hezky slyset jak voda sploucha na natocne strane na prahy, bylo ji akorat tesne pod auto. Marek se ani neprobudil.
Dalsi cast cesty vede opet pres lavove pole, kde tece hezka ricka. Je zarizla presne mezi stenu zeleneho, mechem porostleho, sopecneho kuzele a okraj cerneho lavoveho pole a vytvari pusobivou soutesku.

Nasledujici kus cesty nas ponekud prekvapil. Cesta pres oblast Sydra-Fjallabak az ke stare sopce Maelifell vede po obrovskem poli cerneho lavoveho pisku. A po nem tecou potoky vody. Bud jsem spatne cetl knizku nebo se o tom Sucharda nezminuje nebo tu nemel vodu. Ale kdyz je teplo, tak tady musi byt voda z tajiciho ledovce Myrdalsjokull a kdyz prsi jako dnes, tak jsou tu potoky z deste. Oblast je velmi podobna “Vecernim bazinam” u Askji. Cesta je znacena zlutymi koliky a tahne se do dalky a mizi v mlze. Pres cestu se mnoha malymi potoky vali voda. Nektere maji 2m, nektere 100m. A jsou zarizle v zatim melkych korytech, ktera maji ale tvrde hrany. V mekkem pisku to nuti k rychlejsi jizde, aby se auto neborilo, ale hrany na korytech jsou moc tvrde a vysoke. Nezbyva nez jet na redukci tak akorat, aby se to neborilo a jeste nemlatilo o hrany. Cely usek ma asi 7 a pak jeste 5km a v mlze a desti byl velmi neprijemny.

Z F210 za horou Maelifell odbocujeme na F233. Cesta je uz pohodova, pres zelene kopecky porostle mechem a travou, obcas se kolem pasou ovce.

Prejizdime asi dva siroke sterkove brody, ale je malo vody. Nekde by tu mel byt brod, ktery Sucharda popisuje jako dost obtizny, pod vodou je popraskana lava, tak je hodne kamenity a s velkymi prohlubnemi. A kus po proudu ma byt lavovy most, kde se reka ponoruje. Pres most se pry mozna da prejet. Dojizdime k sirokemu brodu, zpocatku je sterkovy a az poslednich par metru najednou preskakujeme obrovske kameny pod vodou. Samozrejme jsem si ho predem neprosel, akorat prohledl primo z auta. A kdyz vyjedeme na breh, tak si pod nami vsimame lavoveho mostu. Bud nekdo brod projel buldozerem nebo sem velka voda nanesla sterk a nebo mame opravdu velke auto, ale nebyl nijak tezky. Ale zase jej nechci zlehcovat, treba bylo fakt malo vody.

Kousek pod brodem reka skace dvema malymi vodopadky a pak z tune mizi pod skalou do podzemi. Cast reky proteka pod lavovym mostem, ale vetsina se vynoruje az asi o 300m nize z boku ze skaly.
Drive asi vedla cesta pres lavovy most. Jsou tu zretelne najezdy ze brehu. A drive asi byly pukliny mezi kameny zasypany piskem a sterkem. Ten ale vzala velka voda a tak je dnes prejezd lavoveho mostu pouze teoretickou moznosti.

Tim konci vsechna sranda v terenu. Po F208 dojizdime v hustem desti a mlze na okruzni silnici 1 a vydavame se potupne po asfaltu smer vychod. V campu za mestem, jehoz jmeno se neodvazuji ani prepsat, zkousime chatku, ale vse plne. Chatky je v sezone potreba objednavat predem. A taky je nutne mit vlastni povleceni a zase je v nich komplet kuchynske vybaveni.
Tak si jako obvykle vztycujeme stan na strese, peceme kotlety a zapijime je neomamnym 2vol islandskym pivem. V kempu maji horkou vyrivku, tak se v ni hodinu valim. Z jedne strany more a z druhe ledovec Vatnajokull.
Kdybych nahodou uz nic dalsiho nenapsal, tak vezte, ze potupne hltam asfalt a to neni nic zajimaveho k psani.
Ve sterkovne pred trajektem:

Tuleni:

Pod mraky je pristav:

Ahoj!