Island 2010 – druhé pokračování

Dablova kuchyne

Kdyz jsme balili na Island, naridil jsem doma zabalit jako na spani na snehu. Tluste spacaky, zimni bundy, rukavice, oteplovacky. Ocekaval jsem kolem 12C a byl skepticky. Jeste ze tak, v noci, tj.v obdobi mezi 23-7hod, kdy slunce je jen dve hod pod obzorem, jsou 3C a fici vitr.

V Landmannalaugaru jsme se potkali s Romanem. Cesta po F208 byla sice offroad, ale ctyrkolku jsem radil az do posledniho brodu. Vsechny brody po ceste pres sopecne hory jsem jel rovnou na oci, byly dobre citelne. Landmannalaugar je neco jako Spindl. Mraky turistu, akorat tu misto hotelu stoji dva vyrazene americke autobusy, ve kterych je obchod. Vsichni spi ve stanech nebo v terennich autech. Jezdi sem i autobus, ale terenni a s beznym autem se sem neda dostat. Kemp je rozlozen na spodnim okraji lavoveho pole, na rozhranni s rekou. Hora nad kempem je obsidianova a v kempu, v soutoku studeneho a horkeho potoka, je koupaliste. V prameni horkeho potoka hrala Zdenka Markovi presnidavku a po chvili byl problem ji vyndat. A tam, kde se horky a studeny potok steka, tak si v koupalisti kazdy namicha teplotu, jaka mu vyhovuje.

Nad kempem, pres lavove pole je kourova hora. Uzasna prochazka, nez jsem tam vynesl v kapsari Marka, tak jsem se pekne zpotil. Ze sterkoveho uboci hory nad lavovym polem tady unikaji uzasne cmoudiky zapachajici po pekelne sire. A nektere vydechy maji i silne zvukove projevy – temne huceni a vzdalene buraceni. Jen kdyby tady nebyly ty davy turistu a kdyby mezi slejvaky deste bylo aspon vice jak dve hodiny.

Po vylete koupel v horkem soutoku. Lachtanime se tady s panem Suchardou, znalcem Islandu a autorem uzasneho pruvodce po islandskych offroad cestach. Potkavame se uz po nekolikate, jeli jsme spolecne trajektem a mame podobnou trasu. On tady ted vede klienty CK periskope. Ted ma prvni turnus, klienti maji SUV jako Honda CRV a Skoda Yeti a tak jedou lehci cesty s mene obtiznymi brody. Ale i tak musi mit na vsech autech upravene sani a utesnene pruchody mezi motorem a kabinou.
Odpoledne auty dale sopecnou krajinou. Barvy kombinuji odstiny sopecne cerne a zarive zelene, zelena je mech, ktery se diky hojnym srazkam rychle rozrusta. Kolem druhohorni panoramata, kuzele sopek, jezera, cerna struskova pole a v dalce centralni ledovec.

Na zaklade velmi kusych informaci vedu vypravu do oblasti Hrafntinnusker. O teto oblasti vim pouze ze dvou zdroju a zadny se ji nevenuje do hloubky. Pruvodce pro pesi se zminuje o obsidianove hore a planine plne fumarol. Sucharda popisuje cesty, ktere sem vedou, a o vlastni oblasti a co ukryva se skoro nezminuje. Nic vic. Ani RoughGuide, ani LonelyPlanet, ani Google.
Asi prejdu z piva na koralku, ted jsem musel z tepla spacaku ven a po schudkach dolu ze stanu. Je pul jedne v noci, zapada slunce, svetlo jak v poledne. Tak hlavne abych nevzbudil Marka. Je zachumlany ve spacaku a pochrupuje.

Tuto trasu jsem pripravil predem do GPS podle podrobnych map. Neni znacena, cesta je sice projeta, ale nema znaceni F a neni udrzovana. Poprve radim na stalo 4×4 a za chvili i redukci. Vyjete koleje se splhaji struskovym polem na hreben. Redukovana dvojka. Prsi az hnus. Na hrebeni se otvira vyhled na oblast sopek a mezi nimi spousta vyveru par. Od obzoru k obzoru stoupa jeden cmoud za druhym. Po prave ruce v mlze je Hekla. Ano, ta co boucha jednou za deset let. Primo pred nami, asi 20km je Eyjafjalla, co zpusobila stavku v letecke doprave bez podpory a souhlasu odboru. Po dramatickem sjezdu, kdy motor nebrzdil ani na redukovanou jednicku, je prvni pole cmoudu. V silnem desti opoustime auta a jdeme k nekolika sloupum dymu. Na sopecne sterkove planine je tady roklinka a v ni prvni pekelna kuchyne. Jezirko se sopecnym bublakem, mala bahenni sopka, ze sterbin unika para a vse prosyceno zapachem siry. S Markem v kapsari se spoustim po bahnitem srazu dolu k malemu gejzirku, podjizdeji mi nohy a po jilu se sunu do horke lazne. Snazim se drzet proti vetru, preci jen, sirne cmoudy detem asi nesvedci.

Videl jsem uz hodne. Cinne sopky na Sumatre a na Reunionu, termalni vyvery v Mongolsku a vsude mozne jinde, Soos u Chebu, vridlo v Karlovych Varech, stal jsem 100m od reaktoru v Cernobylu, v Yellostownu u Stareho verneho jsem byl, ale tohle, to jsem jeste nezazil. V pekle jsem jeste nebyl.

Neda se to popsat. Zadny chodnik, zadne znacky, vlezt si muzes klidne do draci tlamy. Tak se tady pry rika jezirku pod previsem, odkud leti para, vystreluji gejziry vody a vse provazi strach vzbuzujici duneni. Duneni z nitra zeme. A ve vedlejsi rokli je kamenna zubata dira do zeme, velka ze bych do ni vlezl. A zni pod tlakem unika para se zapachem siry. A zase temne duneni. Kousek vedle maly gezirek a vedle mala bahenni sopka. Prejizdime pres udoli, brodime sirokou reku, na protejsi kopec, mijime dalsi a dalsi vyvery par. A pak vedle cesty straslivy vstup do pekla. Rozeklana dira, ze by auto projelo a z ni leti s obrovskym dunenim para. Drzim se s Markem peclive proti vetru a daleko od okraje. Tady uz to neni sranda, sira mi snad kondenzuje na bunde, duneni je vyslovene zlovestne a okraje pekelneho kominu fakt nevypadaji pevne.

Vyjizdime uplne na hreben. Za celou cestu jsme nepotkali ani jedno auto. Tato cesta uz neni sranda, jedeme na redukci a testujeme najezdove hrany aut. Za hrebenem je dalsi planina a na ni jeden cmoud vedle druheho az k obzoru. Tam, kde konci silnice, je zricena ledovcova jeskyne. Ledovec je primo nad termalnim vydechem a horke plyny kazdou zimu vytvori jeskyni. Ta se pak na zacatku leta vetsinou zriti. Pred lety pry kusy ledu zabily dvojici. Ledovec je na svahu obsidianove hory. Obsidian je sopecne sklo, v Cechach se draze prodavaji male ulomky, tady se muze nakladat bagrem na nakladak. A za obzorem, skoro na dosah ruky, ledovec na vrcholku Eyjafjalla. Prestalo prset, tak snad i z fotek neco bude. V dalce je asi nejvetsi atrakce oblasti – sirna furmarola, kde para a plyny tryskaji do vysky snad 30m. Za bezvetri pry az 100m. A to za duneni, ktere na dalku skoro 3km! Zminku o teto oblasti a zejmena o teto furmarole jsem nasem v jedne jedine knizce. V pruvodcich nic, na internetu nic. Nevim proc o teto oblasti nejsou zadne zminky. Ze o ni nepisi LonelyPlanet a RoughGuide tj.pruvodci po mistech, ktera nechci navstivit, me neprekvapuje. Ale proc nikdo jiny? Jestli si ji Islandane chrani jako poklad? Nebo je pritomnost Hekly a Eyjafjalla prilis hroziva? A nebo opravdu je tato oblast dostupna je se specialne upravenymi islandskymi terenaky na obrovskych kolech.

Je vecer, Marek uz leze v aute po strope, tak se vracime kus k rece a taborime. Radeji dale od vsech vyveru, co kdyby se v noci otocil vitr.

Rano jsme vyjeli zpet k termalnimu poli a pres sopecnou krajinu se vydali k nejvetsi atrakci – parni pistale, fumarole. Zadna cesta, jen obcas stopa v sopecnem sterku. Po ceste jsme jeste museli prekonat dve rokle, kde byly dalsi dablovy kuchyne. Gejzirky, vydechy, smrad ze siry, silne vytrysky pary.

Nejvetsi fumarola je az na uplne druhem konci termalniho pole, asi 2km od auta. Z pukliny v zemi tryska mezi kameny za ohlusujiciho rachotu silny proud pary do 30m vysky. Strach jen se priblizit. Roman ma odvahu, strcil do proudu ruku a popalil se. Co je pod zemi? Z jake hloubky to tryska?

Zpatky jdeme kolem dalsi gejzirku a vydechu a pro zmenu zmokneme. Pak sedime dve hodiny v teple v aute a nemuzeme se vynadivat na toto obrovske termalni pole. Obcas se vyjasni a z mraku vykoukne Helka a Eyjafjalla. Neverim, ze jeste na Islandu uvidime neco vice neuveritelneho.