Dřevorubec s duší enduráka

Ze sedle Legionářů do Bistrice se jede pro změnu potokem. V Bistrici v hospodě jsme udělali válečnou poradu a že se musíme dostat na Rachivskou poloninu přímo. Zkusili jsme dvě nadějné cesty, ale neuspěli a tak nezbylo než jet potupně po šotolinové cestě na Paljanicu.

Kousek za Bistricí se přeptáváme na cestu dřevorubce s motorovou pilou přes rameno, co jde proti nám.
„Na Paljanicu chcete, no a kam pak?“
„Pak bychom chtěli na Černou Tisu!
„Hoho, koukejte jaké máte motorky a jaké máte “capy” (pneumatiky). To je úplná blbost jezdit tudy. Vraťte se na začátek vesnice, tam na mě počkejte a já vám ukážu.“
Lehli jsme si na začátku vesnice a on za chvíli přišel.
„Tady to vezmete brodem přes řeku a pak po cestě nahoru. Jezdí tam traktory, to projedete. Nahoře jsou lidi na seně, tak vám poradí další cestu.“

Výjezd byl skoro orgasmický! Nádherná prudce stoupající cesta, místy bahno, místy louže. Stoupali jsme asi 6km bukovým lesem. Najednou jsme potkali kouzelnou babičku, jak jde proti nám: „Kdyby jste kluci jeli dolů, tak se svezu. Já nahoře zlomila hrábě, tak už jdu domů.“
Vrcholek byla neuvěřitelná odměna. Při výjezdu na samotnou špičku kopce opojně voněla mateřídouška, jak jsme jí rozjeli našimi „capy“. Z vrcholku překrásný výhled na poloniny a okolní lesy. A na druhou stranu krásná cesta do Černé Tisy. Ten chlap měl duši enduráka!

Údolím Černé Tisy a přes Rachivskou poloninu jsme se dostali zpátky do Usť Čorne. Honza a Zbyněk prostě nemohli jinak, než že zase musí spát v manželské posteli.