Dá se tam projet?

Ráno v UsťČorne si dáváme v obchodě k snídani pivo a slaný sýr. Zbyněk musí potupně vypít džus z krabičky, protože potřebuje brčko na přesátí brzdovky z druhé motorky. Někde se mu povolila hadice a brzdovka vytekla.
„Já byl taky v Česku!“ chlubí se chlap s vytetovaným českým lvem na paži před obchodem v UsťČorne.
„To byli odsud na práci všichni“.
„ No jo, jenže já byl v dvaasedmdesátým v Milovicích!“

Přes Komsomolsk jedeme proti proudu říčky Mokrajnka. Chceme zkusit, zda neprojedeme vrchem přes poloniny na Siněvir a do Koločavy. Cestu přezdívám na „hammerwege“, šíleně šutrovatá, po pár kilometrech mám pocit, že mi ruce upadnou.
Na konci údolí u posledních lesáků se ptáme na cestu.
„Chceme projet do Siněviru vrchem!“
„Kluci tam žádná cesta není, to neprojedete!“
„Aha, no tak mi to zkusíme.“
Nakonec nám přeci nad mapu radí: „Tady je Mala Zadnja, pojedete řekou do Velka Zadnja. Tam je malý domeček. Pak ještě kousek, pořád potokem a pak je taková úzká cesta na hřeben.“
Jak řekli tak bylo. Zbyněk se poválel v potoce, já taky bojoval s mokrými šutry a nakonec jsme zůstali ležet pod odbočkou, kterou vzala voda. Nebyla to cesta, jen prudké koryto.

Jak tak ležíme, tak to Honza nevydržel a našel si cestičku nad úvozem ve smrčí a projel až na vrchol. Vrátil se pro nás zpátky a tak nám nezbylo než jet taky. Výjezd byl šeredný, nakonec nám oběma Honza s motorkami pomáhal. Jak hledal další cestu nechápu. Vysokou travou, smrčky, lesem.
Na vrcholku příčná hřebenová cesta a kolem vrcholky kopců. Podle mapy se místo jmenuje Ozerjanka.

Teď se hlavně nesplést a nesjet do údolí Černaja, to by bylo přes hřeben na druhou stranu. Hodně nám pomohl OziExplorer v HTC, měli jsme v něm podrobné mapy Zakarpandy a ty seděly. Na každé křižovatce jsme znova a znova chytali signál GPS do HTC a ujišťovali se o správném směru. Původně jsme chtěli dojet do Svobody, ale všem nám došla voda. Jen za výjezd jsme vypili tři litry. Raději jsme tedy zvolili cestu po bývalé československo-polské hranici. Ta vedla zábavným průsekem se spoustou stromů.

Na konci si Zbyněk ještě vychutnal nakopávání motorky. Nemá předělané zapojení ventilátoru a za chvíli mu vybil baterku. Tak holt musel nakopávat. Jenže už byl úplně vyřízený a když se mu konečně povedlo nakopnout, tak se nechal malým smrčkem zhodit přímo do louže a mohl začít znova. A pak jsme spadli svážnicí do údolí Ozerjanky. Měli jsme takovou žízeň, že jsme dole pili vodu! přímo z potoka.
Na lesácké závoře nad Klauzurou nám ani nenadávali, naopak, když jsem jim pověděl, kudy jsme projeli, tak prohlásili „Molodci!“.