June 25, 2011

Albánský masakr

V roadbooku vidím poznámku, co jsem si večer napsal, do konce časovky je to ještě 20km. To snad nepřežiju! Už mám za sebou 65km ostré jízdy v časovce. A to je už druhá časovka dnešní etapy, která má 499km. Překročili jsme tři pohoří, na spojovačce projeli kaňonem kolem měděného dolu, kde byl nejstrašnější albánský gulag. Druhá časovka začínala nekonečným výjezdem do hor, který vrcholil těžkým endurovým výjezdem po kamenech. Peklo na ruce. Už jen 10km, cesta se vine úbočím hor, kamenitá, plná louží, kameny kloužou. Motorku už vůbec neřídím, jen se jí držím. Tahle časovka snad nemá konce. Edvin (ředitel rally) letos pořádně přitvrdil a připravil nejtěžší rally, jakou jsem zažil.

Italský mixér

„Jestli bude rally pokračovat stejně nudně jako prolog, tak jedu domů.“
To říkala většina nováčků albánské rally. Prolog se jelo krátké kolečko na písečné pláži. Všem říkám „Zachovejte klid a šetřete síly, netušíte, co Edvin a Albánie dokáží“. Nemýlil jsem se, překonalo to i mé očekávání.

První etapa start v 5.30hod, první časovka hned po 20km, na rozjetí 85km. Startovali jsme ve Skanderbergerových horách těsně nad Tiranou a etapu jsem nazval „Italský mixér“. Všude kolem trati leželi rozsekaní Italové, tedy ne jen Italové, ale těch bylo zdaleka nejvíce. Kamarád Johanes z Rakouska stál bokem a u SuperEndura měl proražený karter. Filip si na své LC4 utrhl rozetu od náboje. Tomáš skočil z nenápadného mostku do kamenitého koryta. Motorka naštěstí zůstala na cestě. Po cestě míjíme albánský horský vojenský tábor. Před bránou motorka na boku a vojáci pomáhají obrovskými montpákami přezouvat. V druhé půlce, v navazujícím pohoří Martanesh jsem na krásném hřebeni mezi zbytky sněhu dojel Pécu a společně jsme zabloudili u obrovského bunkru. Když jsme se vraceli zpět na trasu, tak jsme za výjezdem přehlédli hluboký příkop. Já ho skočil, ale bouchnul jsem si roadbookem do brýlí. Péca přibrzdil a schoval si LC8 do příkopu, že nebyla vidět. Zatáčka, která byla v roadbooku označena jako “Lucifero” (skok ze skály asi 200m), si naštěstí nevyžádala žádné oběti. Pro Italy se zlomenýma rukama a otřesy mozku najížděly terénní sanitky.

Druhá časovka byl pro mě zajímavý objev. Cestu z Cerence přes pohoří Kreshetës do Selistë jsem už několikrát marně hledal. Tak teď už vím, že tady je, jen nevím, jestli jí najdu. Časovka byl takový kalup, že si cestu nepamatuju. Sedm minut za mnou startovalo do časovky první auto, Albánci a podle toho jaký zajeli čas v první časovce, tak naprostí šílenci. Po pár serpentýnách je auto pořadatelů a tahají z rokle navijákem čtyřkolku. Chudák Olin Bražina skočil do rokle, pochroumal si rameno a skončil. Pak ještě stojí Jirka s BMW 800 a opravuje čidlo stojánku. Vím, že mám za sebou první auto a tak jedu jak dokážu. Do cíle kousek před mostem pod Pehskopi dojíždí auto asi 5min po mě. Oni fakt jedou jak šílení. Po cestě jsem chvíli doufal, že pojedeme výbornou trasou kolem Lurský jezer, ale odbočili jsme doprava, jezera si asi Edvin nechal napříště.

Spojovačka do cíle byla nekonečná – údolím Černé Driny, kde byla šotolina, to ještě šlo, ale z Kukës do Valbone, část asfalt, část stavba silnice, to bylo utrpení. Údolí Valbone je jedno z nejkrásnějších míst v Albánii a pohoří Gjakovës se přezdívá Albánské Alpy. Zasněžené štíty, kleč, sutě, zbytky sněhu a také polorozpadlé domky a velká chudoba. Na dně údolí průzračná modrá řeka. Tak sem nás Edvin vytáhl, aby nám ukázal krásu Albánských hor. Trochu nám to kazila odpolední bouře, ale večer se vyčasilo a tak nám brácha na grilu udělal čerstvé kotletky, které jsme hojně zapíjeli pivem Tirana. Filipa vyzvedli v horách jako posledního, asi proto, že neměl nic zlomeného. Už si stavěl přístřešek a u pastevců žebral o oheň. Vyzvedli ho v osm večer a dojeli až ráno, strašná dálka. Ráno si všichni kontrolujeme, zda máme zabalenou hliníkovou fólii a zapalovač. Nedojel ani Joe, vítěz Dalmatia rally, pohmoždil si ruku.

Jízda na sbíječce

V údolí Valbone je krásná vyschlá řeka, plná velkých kamenů, přes které je vyjetá neznatelná stopa. No samozřejmě, že máme časovku v korytě. Vyjedeme všichni společně pod vesnici Rragam a pak startujeme stejnou cestou zpět. Už cesta nahoru přes kameny by stačila. Asi 3km po startu mě předjíždí Honza, tak se ho chytám a nechávám se ostrým tempem protáhnout celým korytem. U rozpadlého hotelu vyjedeme na šotolinu a letíme dolů údolím. Brzdit se na oblázkové cestě nedá, jen přidávat. A pak je nečekaná odbočka – vyjíždíme po kozí stezce doleva do hor do zcela opuštěné vesnice pod horskými jezery. Cíl časovky je u betonového monumentu.

Kdo dojíždí po nás, tak hlásí, že v kamenitých serpentinách je hluboko v rokli vyskočená motorka. Když jsme jeli stejnou cestou hromadně zpátky, tak už jí pořadatelé vytáhli navijákem. Dneska byl odpočinek a tak jsme měli jen 45km. Filip si od Adama půjčil zadní kolo z EXC, pasuje do staré LC4, tak může zítra pokračovat.

Přes čtvero pohoří

Valbone – Vlore – už pouhým pohledem do mapy je jasné, že to bude pekelná dálka. Na start jdu v 6.15hod. V údolí Valbone je mlha a ta se do Fierze jen zhušťuje. Ve Fierze, hned za mostem pod přehradou, je start časovky. Kameny, kameny, kameny. Jak jsem zrychlil, tak mě volný kámen někam vystřelil přední kolo. Jel jsem raději jak podělaný. Hned po startu se mi navíc pocuchal roadbook, tak jsem ho ještě musel urovnávat. Ale těsně po mě startoval Jindra a tak mě kus cesty kamarádsky táhnul. V roadbooku byla v jednom políčku obrovská stopka. Byl zde stržený okraj a díra do pekel. Byl tu Edvina a pro auta odkopávali kus sesuté stráně. Přes překrásné pohoří porostlé borovicemi mezi Fierze a Fushë Arës jsme se promotali do cíle. Jel jsem jak ponocný, to nebude žádný zázrak.
Následující spojovačka bylo to nejkrásnější, co nám mohl Edvin připravit. Stoupalo se kaňonem borovými lesy. V kaňonu byly portály opuštěných dolů a z nich vytékaly červené potoky, těžila se zde měď. Za hřebenem bylo peklo – bývalý albánský gulag. Ohromný důl na měď, spousta štol, betonové domy, v kaňonu červená řeka, pekelné vedro. Jirka tady píchnul a tak si to peklo užil ještě více. S Jindrou jsme tady jeli společně a společně ve vedru usínali za jízdy na motorkách. Další cesta předhůřím do Belquize byla sice krajinově hezká, ale nekonečná a těžká. Jeden úsek byl dokonce v roadbooku označen jako nejhorší cesta na planetě. Díry, kameny, vyjeté koleje.

Kus za Belquize, když už jsme únavou nemohli, tak byl na 270km start do druhé časovky. Vzpomínám si tak na výlety většiny lidí, co se označují za adventuráky – po 200km v terénu jsou už úplně vyřízení a to to jeli dva dny. Ze startu je výjezd serpentýnami do hor, vysoko, vysoko, až v uších zaléhá. Když už to vypadá, že je vrcholek, tak odbočuje nenápadná, čerstvě traktorem vyjetá cesta – Edvin je vrah. Cesta na táhání dřeva, prudký stoupák, hluboké vyjeté koleje, jíl a spousty kamenů. Ve výjezdu mě předjíždí skupinka Talošů. Za mnou na startu nebyli, takže už stihli zabloudit. Jedou na 450 a dvoutaktech a po kamenech nahoru si jen skáčou. Já si nechal standartní převod a tak jedu na jedničku přes spojku. A odcházejí mi ruce a musím zastavovat na odpočinek. Na vrcholu hor, asi po 6km tím šíleným výjezdem, je Lago Nero, aspoň tak je to vyznačené v roadbooku. Ve skutečnosti je to překrásné jezero Liqeni Skënderbeut. Jenže je málo vody a tak má okraje plné bahna. S úctou ho objíždím křoviskama, Taliáni mají mozek někde v kalhotech a tak to celá skupinka napálila napřímo. Když je tam vidím rozházené a patlající se v bahně, tak se můžu smíchy potrhat. Honza tady viděl Taliána, jak mu předvedl ukázkové salto přes řídítka.
Prdím si to dál svojí výletní rychlostí a za chvíli mě zase předjíždějí. Jenže u bunkru blbě odbočují. Bohužel poslední z party se ohlíží a vidí, jak odbočuju jinam. Tak všechny vrátí a jedou pokorně za mnou. Ve sjezdu znova nevydrželi a předjeli mě. Na dalším rozcestí zase stáli. Pak už pokorně jedou za mnou. Já mám výhodu! Najíždíme na cestu, kterou jsem jel před pár dny Toyotou. A ta nás dovede na vrchol obrovského lomu.

Je tady obnažený celý velký kopec, rozvrtaný doly, výsypky, někde se těží povrchově. Cesta nás promotá skrz a pak už je navigace jednoduchá, tak mě Taliáni zase ujedou. Ale ne nadlouho. Pokračujeme zase do Skanderbergových hor, cestu dobře znám. Za vojenským táborem je zase na cestě parta Taliánů. Jeli jak kokoti a jeden je rozsekaný na kaši, volají mu pomoc. Do cíle časovky mám už jen 20km. Je úplně jedno, že jedu po známé cestě, navigace je tady úplně jednoduchá. Co není jednoduché, je kamení, louže a tunel v bukovém listí. Z louží je na kamení vytahaná voda, takže šíleně klouže a v bukovém tunelu se musí jet v předklonu. Předjíždí mě nějaký hlučný výfuk, tak uhýbám a on to Jindra. Startoval několik minut přede mnou. Ten ale musí být naštvaný, že bloudil a tak za to tahá. Ani se ho na mokrých kamenech nesnažím honit. 10km do cíle, to snad nemá konce. 5km do cíle, už se jen držím řídítek a už ani neřadím, neumáčknu spojku. V cíli lidi úplně zničeně leží vedle motorek. Setkávám se tady s Jindrou a Jirkou a tak si na pumpě pod horami dáváme pivo a dojíždí nás ještě Norbert na 690. Narazil si zápěstí a asi i zlomil palec a večer skončil. Do cíle etapy ve Vlore jen 160km. Tak nás Edvin ještě protáhne po nějakých polňačkách, za což jsme mu moc vděční. Ve Vlore jsme tak vyřízení, že bychom nejraději šli rovnou spát. Objevujeme ale přímo na pláži myčku a vedle myčky bufet s točenou Tiranou.

Je to záchrana. Asistence totiž měla velký průšvih. Při vyloďování z trajektu Fierze – Komani si kamión italského doprovodu strhnul elektrický kabel v tunelu, zdechnul a začal hořet. Řidič německého doprovodného kamiónu nezaváhal a hořící kamión před sebou vytlačil z tunelu. Všichni z tunelu utekli bokem na hráz a až když se rozptýlil kouř, tak vycouvali zpět k trajektu. Z Komani pak vyrazili až pozdě a do bivaku ve Vlore přijeli po půlnoci. Já už spal na trávě, ale chudáci Italové zůstali úplně beze všech věcí. Kamión zcela shořel.

Vojenský prostor

Celý poloostrov naproti Vlore je vojenský prostor. Edvin vyřídil povolení a odpočinkovou rychlostku jsme jeli kolem poloostrova a na nejzazším místě byla pláž a koupačka. Žádná navigace, žádné výjezdy, jen klikatá cesta těsně nad mořem po útesech. A kameny a skály, strašné rány do ráfku, tlumiče mi snad vůbec nefungovaly.

Po servisu motorek se scházíme na městské pláži, kde čepují Tiranu a musím konstatovat, že Olin Bražina a Martin Michna budou čestní členové Czech Desert Beer Rally Teamu.

Ještě nemáte dost?

Ráno šok, nejsem na startovací listině! Vstal jsem tak, jako bych startoval normálně půl hodiny po prvním a na start jsem se dostal až dvě hod po něm. První startoval v 5.30hod.
Důvěrně známou cestou od moře do Tepelenë po úbočí hor se přesunujeme na start první časovky. A taky do cesty velké bouři, jak startuju poslední, tak jsem si počkal, až se opravdu pořádně rozprší. Po mokrých šutrech jedu krokem a jen myslím na to, jak se mi bude posmívat Pepa Macháček, co startoval asi 20min po mě. Nebyl až zas tak rychlý, dojel až když už jsem byl chvíli v cíli. Nejdříve kamenná cesta, pak odbočka ve vesnici přes pastvinu a pak bahenní lázně. A za bahenními lázněmi šikmé skalnaté plotny, na které bylo bahno vytahané. Chudáci kluci na LC8 a GS800. Robert sebou někde prásknul, v cíli je celý polámaný.

Martin, který jel naprosto nádherně a šlapal na paty první trojici, tak v této rychlostce zabloudil a ztratil snad 20min. Rychlostka měla pouhých 65km. Do startu druhé SP je kratičký přejezd. Kousek pod Čorovode odbočujeme do hor a začíná 80km masakru. Nejdříve výjezd na sedlo v horách Kulmakës – šutry, skály, voda. Sjezd ze sedla dolů je po šotolině a Péca si přede mnou zkouší sestavu na letecký den. Pomůžu mu zvednout motorku a dolů do důvěrně známé vesnice Gjerbës dojíždíme fakt opatrně. Přes náves doleva, kdo zná, tak ví. Ano opět míříme do naší oblíbené řeky, kde Jindra loni učil plavat motorku. Naštěstí jí pouze přejíždíme a v nepochopitelném místě najíždíme na cestu, která nás prudkými serpentýnami vytáhne na protější kopec. Teda kopec, ony to jsou skoro další hory. Po jejich svahu se vine uzounká cesta, asi 1km nad řekou a vypadá, jak by jí postavili jen pro nás.

Tobogán borovým lesem – nahoru, dolů, doleva, doprava. Když se přestaneme motat, tak sjezd z hor, kus vesnicemi, kde jsou speed limity, úplně dolů k řece a pak brod. A pěkně hluboký. Podle vody poznám, kde mám brodit a tak mám vodu tak přes kola, ale kdo jel tam, kde brodí náklaďáky, tak má pstruhy v airboxu.

Konec časovky, teď už bude odpočinkový přejezd do Tirany. Dáváme si u pumpy pivo, Pětitáta tankuje naftu nejdříve do motorky a pak i do sebe a vzájemně se ujišťujeme, že zbytek bude už po asfaltu. Jaká mýlka! Edvin nás protáhl po přehradě, pak po asfaltu pod Elbasan a šup z asfaltu dolů. Cesta přes hory do Tirany byla snad horší než časovky. Nejdříve štěrk, pak vyjeté koleje v bahně, nahoru, dolů, pořád klikatice. Všichni se únavou už jen motali. Dojezd do Tirany si už ani neuvědomuju, dávám si jedno pivo Tirana (1.5l PET) a umírám. Igor ráno odstoupil, na etapě ve Vloře sebou praštil do šutrů, je sedřený a sotva leze.

Nejlepší nakonec

Poslední etapa byla ve Skanderbergerových horách těsně nad Tiranou. V roadbooku byl chyták, první políčko byly semafory u hotelu a ne výjezd z hotelu. Tirana byla plná Taliánů, co zmateně jezdili na všechny strany. Start časovky byl na stejném místě jako vloni za soutěskou a nakonec i celá časovka byla úplně stejná a měla 40km. Protože byl bordel ve výsledcích, tak Péca startoval těsně přede mnou. Mezi nás se ale natlačil Talián, asi Pécův nový kamarád. Dojel jsem tak Pécu až pár km před cílem na kamenité cestě po vrstevnici. Po cestě jsem ještě minul špalek se zaseknutou sekerou v pravé koleji a několik odložených motorek. Když už jsem viděl Pécovu zářící helmu, tak jsem za to zatáhl, abych ho dojel a předjel. Jenže kameny byly mokré, v zatáčce jsem najednou ležel, ulomil páčku spojky a narazil si ruku.

Jak tak opravuju, tak přijel Martin, který startoval daleko přede mnou. Vystřelil ze zatáčky, spadl ze skály, ani pořádně neví, jak se z rokle vyhrabal nahoru. V cíli mi dává brufen na bolavou ruku a směje se, že cigára a brufen jsou základní výbava závodníka. Adam zde poprvé uvěřil Taliánovi a vyjel za ním do nesmyslného skalnatého výjezdu. Honza zase vyprávěl, jak ho dlouho blokoval pomalu jedoucí turista, tak ho předjel hlubokou louží a celého zlil. Cíl etapy nám Edvin naplánoval do hospody. Zřejmě luxuní místní hospoda, nemají točenou Tiranu, ale europivo Heineken. Ovšem lepší euro pivo, než žádné pivo. Pětitáta učí číšníka točit pivo a já zase kmitat a sbírat prázdné půllitry. Večer slavnostní ceremoniál s vlajkami a hymnami na hlavním náměstí v Tiraně.

Adam

Je to neuvěřitelné, ale Adam Kubarski, polský člen Czech Desert Beer Rally Teamu, dojel jako druhý v celkovém pořadí. Je to neuvěřitelný výkon, pojel mnohem zkušenější borce zvučných jmen.

Albania rally

Rally byla výrazně těžší a náročnější než loni. Delší časovky, těžší úseky. Vloni bylo necelých 100 jezdců, letos 200. Včetně těch nejlepších jmen mistrů Evropy a Itálie a lidí startujících na Dakaru. Edvin nám připravil sice těžkou, ale naprosto báječnou trasu horami napříč celou Albánií. Na stavbu trati si pozval snad Hajného a tak byla plná záludností. Roadbook byl naprosto perfektní, jak situace, tak km naprosto seděly, snad bez jediné chybičky. Až tak dobře, že i Taliáni bloudili málo. Jen škoda, že selhal počítačový systém měření časů, výsledky museli počítat ručně, nestíhali a byl v tom zmatek a nejsem přesvědčen, že jsou v pořádku. Rally byla úžasně zajištěna, všude byla televize, každý den bylo v televizi půl hodiny záznamů. Díky tomu jsme byli všude vítání a při průjezdech vesnicemi a městy nám všude mávali a fandili. Na všech křížení s asfaltem stáli policajti a kdykoliv jel závodník, tak stavěli dopravu, měli jsme absolutní přednost.
O obtížnosti rally svědčí třeba i to, že Honza, který obvykle chodí na bednu, tak dojel na 25.místě. A já turista na 57 a to jsem neměl jedinou penalizaci, jediný pozdní start. Třeba pro mě Edvin příští rok připraví kategorii pro turisty. Ovšem z téměř dvěstě závodníků dokončilo všechny etapy jen 77jezdců, to také vypovídá o obtížnosti.

Pětitáta

Každá událost musí mít svého maskota. Pro nás se jím stal Tomáš „Pětitáta“. Posuďte sami: na rally přijel po ose a zase dojel domů, bednu si poslal jen proto, že ho Honza ukecal. Každý den dojížděl hluboko v noci, ale vždy zase nastoupil do další etapy. Po prologu na dálnici ve 130 km zul přední gumu. V první etapě si skočil z mostu do kamenitého koryta, motorka naštěstí zůstala na cestě. Ve třetí etapě, na přejezdu z Valbone, před startem časovky znova zul mousse z předku, od Italů si půjčil duši, vyměnil ji za mousse, přefoukl jí a praskla. Dává zpět mousse, zjišťuje, že přední guma není 21´ ale 21,5´, vypůjčuje si jinou přední gumu a v cíli 2. časovky je v devět večer. Píše SMS ať mu dáme vychladit pivo, že do Vlore to má už jen 160 km. Do Vlore přijíždí ve dvě v noci. Po druhé časovce v předposlední etapě zajel k pumpě a zdálo se mu, že jej pomalu obsluhují, tak si natankoval sám. Pumpař po něm skončil a snažil se mu vytrhnout pistoli. Pětitáta se nedal a natankoval si naftu. Když jí vypouštěl do pivních lahví, tak se nezapomněl zhluboka napít. Naboural se do pořadatelského auta. Při cestě nazpět domů usínal za jízdy, tak zajel k benzínce a koupil Redbull a usnul u stolku s ještě neotevřeným. Když se probudil, Redbull nikde. Hrabe pro drobné na nový a říká si, konečně jste se ukázali, zloději Albánští…. V tom přijde obsluha a podává ho z lednice, kam ho dali, aby nezteplal. Pak v Bosně, ptá se policisty, co zastavil dopravu, jestli se to nedá objet lesem nebo po poli. Odpověděl, že ne, neboť je to pole minové a právě ho likvidují!
Ale celou rally projel s úsměvem a neuvěřitelně dobrou náladou! A vždy tvrdil, kdo přežil cestu přes Rusko do Magadanu a zpět, přežije všechno.

Czech Desert Beer Rally Team: Filip Beba Weber KTM LC4 690, Jan Mareš KTM LC4 690, Jindřich Moravec Yamaha WR450, Robert Víšek Yamaha WR450, Igor Gažo SK KTM EXC 525, Adam Kubarski PL KTM EXC 450, Petr Kalaš „Péca“ KTM LC8, Vojtěch Pihrt KTM LC8, Tomáš Holman „Pětitáta“ BMW XChallange 650, Norbert Nývlt KTM LC4 690, Filip Holub KTM LC4 640, Jiří Kalát BMW GS 850.
Během rally byli za svoje výkony a pozitivní přístup do Czech Desert Beer Rally Team přijati: Martin Michna KTM EXC 450, Olin Bražina Yamaha Raptor.