Albánie – jezera Lukova aneb nejlepší Defender je půjčený Defender
Nejlepší Defender je Defender půjčený. Kde jinde si to ověřit než v Albánii. Když mu poblíž města Klos praskla klec na předním ložisku, tak jsem pomaličku dojel do prvního servisu. V Albánii se skoro všichni znají a tak než jsem ve vedlejším baru baru vyzunknul dvě piva a pokecal s policajty, tak byl servisák s majitelem půjčovny domluvený a auto opravené.
Pomalu jsme se autem přetoulali přes hory střední Albánie, spal jsem na střeše auta, dával si s místními pivo a rakiji, a zcela se mi vybil telefon, protože nešla zásuvka. Ráj na zemi. Bylo září a dva měsíce už nepršelo, tak jsem mohl vyzkoušet několik nových cest přes hory, které jsou jinak pro bahno nesjízdné.
Dorazili jsme až do vesnice Bishnicë. Vesnice je na konci jakž tak slušné cesty z Perrenjas. Dál do hor už vedou jen cesty těžařů dřeva. Vloni jsem tu byl v říjnu, pokračující cesty byly jak bahenní lázně. Chtěl jsem prokoumat jezera Lukova, ale auto jsme museli nechat před úsekem, kde hrozilo, že se po bahně sesune ze srázu. K jezerům jsme tehdy došli v dešti v mlze a za viditelnosti asi tak 20m.
Teď bylo překrásně. Středem vesnice Bishnicë zurčí bystřina, jak je vysoko v horách, tak je na albánské poměry krásně čistá. Na břehu bystřiny stojí malinká resturace, teda spíše nálevna. Mají kafe, pivo a rakiji. Posedíme s místními, pokecáme, popijeme. A opatrně se vyptáváme na cestu k jezerům. Popíšou mi cestu, kterou znám a že je v pohodě sjízdná. A kam že pak prý pokračujeme. No rádi bychom to zkusili přes hřeben pohoří Valamarës do vesnice Kukur v údolí Devoli. Jenže s cestou si vůbec nejsem jist. Tedy, cestu, tu bych dal dohromady podle vojenských map, ale jak je sjízdná a kudy případně vedou objezdy závalů, to jsem fakt netušil. A jak si tak povídáme, tak takový střízlík (ale jen podle vzhledu), co pil v koutě rakiji, najednou říká, že by do Kukuru potřeboval, že tam má provdanou dceru, tak by jí rád navštívil. Tak dáme ještě pár piv a rakijí, nakládáme si ho jako průvodce a vyrážíme. Těsně před odjezdem chlapi diskutují o cestě. Moc jim nerozumím, ale po rozjezdu nás najednou střízlík (ale jen podle vzhledu) naviguje na druhou stranu vesnice a mezi ohradami do lesa. To je ale úplně jiná cesta, než co znám. Asi zkratka, no nazdar. Zapoměl jsem mu totiž vysvětlit, že náš úžasný Defender z půjčovny nemá redukční převodovku. Teda tu asi má, ale redukce rozhodně nejde zařadit. Kroutíme se po vyjeté cestě lesem. Nelegální těžaři tady svážejí na náklaďákách IFA dřevo z hor. Teda nelegální, celý život tady dřevo těžili jako zaměstnanci nějakého národního podniku a po změně režimu zůstali bez práce. Tak těží dál a aspoň mají na živobytí. A to je v horách podstatné.
Cesta je od náklaďáků přeložených dřevem pěkně zničená. Hluboké vyjeté koleje, že musím místy najíždět navrch, abych nezůstal viset za spodek. Pak zase louže s bahnem, naštěstí jsou po suchém létě skoro suché. Pak ovšem přijíždíme k výjezdu. Cesta zde má dvě ramena, jedno horší než druhé. Volné kameny strhané od vody. Spíše strž než cesta. Spíše koryto potoka než cesta. Spíše tankodrom než cesta. Neúspěšně zkouším levou cestu. Zůstávám viset v polovině a potupně couvám zpět. Střízlík (ale jen podle vzhledu) mi radí, abych si zařadil redukci. Tak mu s úsměvem ukazuju, jak nejde zařadit. Trochu znervózněl, chtěl se do Kukuru dostat před západem slunce. Vyptávám se, proč jsme nejeli druhou cestou, co znám. Vede kolem hor, je dlouhá a to bychom Kukur nestihli za světla. Tak vybral zkratku přímo k jezerům. Jenže netušil, že nejde redukce. No nevadí, zkusíme pravou cestu. Rozdýchat, protůrovat motor a pak už jen pořád držet plný a řídit. Auto se zmítá, nadskakuje, přeskakuje kameny, protáčí kola, mlátí spodkem, naklání se, až hrozí převrácení. Ale srdce mám pevné, k jezerům se přece dostat musíme. Na první pokus jsme nahoře. Naštěstí, na druhý pokus bych neměl odvahu.
Jsme kus pod jezery, ještě se točíme po cestě dubovými keři, ale cesta je pohodová, jen jeden dluhý výjezd, za deště nemožný. Máme nádherné výhledy na okolní pohoří, na Skanderbergův stůl nad Perrenjas, na Ohridské jezero.
První jezero je krásné. Olemované buky, v hladině se zrcadlí modrá obloha. Jako všechna jezera v Albánii bylo původně přírodní, ale před dávnými lety byla navýšena hráz a jezero sloužilo jako zásobník vody na léto. Potok pod jezerem přivádí vodu do vesnic pod horami.
K druhému jezeru, které je výše, nejdříve kus jedeme, ale cesta je úplně pekelná. Původně byla postavena z oblých kamenů. Jenže jak jí nikdo už desetiletí neudržuje, tak se postupně mění v potok. Voda vymlela prostory mezi velkými kameny a cesta je tankodrom. Pak už to fakt nejde, tak necháváme auto stát a jdeme pěšky do kopce. Procházíme bukovým lesem s velice starými stromy, prý až 200let. A jsme u druhého jezera. Kolem bukový les, průzračná voda, v hladině se zrcadlí modrá obloha a skalní útes hory Guri I Zi vysoké 2072 m.n.m. Na druhé straně jezera je vidět tzv.“Bulharská zeď“. Pochází z I.sv.války a postavili si jí Bulhaři, když zde bojovali, aby suchou nohou obešli jezero.
Dáme na břehu jezera pivo, slunce se už hodně kloní k obzoru a tak nás střízlík (ale jen podle vzhledu) pohání k další cestě. Vracíme se ke spodnímu jezeru a odbočujeme na cestu, po které jsem na podzim přišel pěšky. Bahenní sesuv je pevný a vypadá to, že cestu i na jaře projeli bagrem. Nebo spíše odkopali krumpáčem. Odbočujeme na sedlo Quafa Macës. Na podzim jsem neprojel ani nahodou. Vyjeté koleje, bahno. Teď jsou vyjeté koleje stejně šílené, ale v poslední zatáčce, která je klíčová, jsou stejně neprojetelné. Naštěstí místní vyřezali průsek bokem lesem a tam se dá zatáčka objet. A jsme na sedle. Výhledy dopředu i dozadu – Ohridské jezero, pohoří Valamarës, pohoří Tomorricës, kaňon Devoli.
Cesta dolů je snad horší než nahoru. Celé úseky objíždíme po loukách. Kdyby bylo mokro, tak na loukách leda tak zapadneme. V lese je úsek se závalem. Cesta je proházená, ale nechtěl bych sedět na místě spolujezdce, který má sráz přímo pod sebou. Navíc je zával do zatáčky a tak si musím jednou nadjet. Naštěstí jsou i zde vyjeté koleje a tak auto aspoň za něco drží. Po dvou hodinách, obrovském klesání a už za tmy dorážíme do vesnice Kukur. Končíme v hospodě, kde mají rakiji, pivo, sýr a nafukovacím míčem vycpaného medvěda. Chytili ho vloni do oka na sedle, kudy jsme přijeli.
Září 2012