October 25, 2009

Zázraky Libyjské Sahary

V zapadajícím slunci se kolem nás rozprostírá jedna duna za druhou. Ne jednotlivé duny, ale celá dunová pohoří. Od větru nádherně tvarovaná, od slunce nádherně nasvětlená. Dva dny cesty od poslední oázy, dva dny cesty k další oáze. Tudy chodily karavany velbloudů, tudy vedla vůbec nejdelší etapa v historii závodu Paříž – Dakar, tady jsou doma obyvatelé pouště – Tuaregové a Berbeři. Jsme uprostřed jednoho z největších dunových ergů na Sahaře, uprostřed Uwbari Sand Sea v Libyi.

V poslední oáze, v historickém městě Ghadameš, jsme nechali auto s vlekem, na kterém jsme si přivezli terénní motorky. Všechny věci jsme si přeložili do auta místního průvodce, naplnili benzínem přídavné nádrže auta a barely pro motorky, zásobili se vodou, moukou, zeleninou a konzervami a vyrazili za obrovským dobrodružstvím. Na terénních motorkách chceme přejet písečné moře Uwbari, prokličkovat pískovcovým pohořím Acacus, dotknout se písečného moře Murzuq, navštívit pouštní jezera a přes písečné moře Uwbari se zase vrátit zpět.

Písečné moře Uwbari

Písečné moře Uwbari je ohraničeno na severu černou hamadou Al Hamra, na východě sopečným pohořím Uiwenat Whin, na západě alžírskou hranicí a na jihu pohořím Acacus. Prostor asi 400 x 400 km, kde je jen skála, prach a písek. Jinak nic, vůbec nic. Karavany tudy už dávno nechodí, tak co by kdo v poušti pohledával. Jedině dobrodruzi a cestovatelé. Přejezd hamady Al Hamra a písečného moře Uwbari je považován za jeden z největších zážitků offroadu. A my jsme na to zvolili terénní motocykly. Průvodce, který nám veze zásoby, jede širokými údolími mezi dunami a my si na motorkách užíváme cestu přes hřebeny dun. Nekonečné výjezdy na písečné hory, nesnadné zastavení na vrcholku, kdy hrozí buď nutnost návratu zpátky na patu duny, nebo nebezpečný skok do neznáma za hranu. Odhadnout rychlost a zastavit přesně na vrcholové hraně duny je nesmírně náročné. Běžně se nám stává, že dva vyjedou a zastaví přesně na hraně, třetí to neodhadne a v sypkém písku se zahrabe pár metrů pod hranou. Pak mu jen kamarádi z vrcholku duny udělají papá a on se musí vrátit až dolů a znova. Nejvyšší duna, kterou jsme dokázali vyjet, měla od paty až na vrcholek 200 m. Na patě duny musí mít motorka rychlost přes 100 km/hod a na vrcholku z jezdce stříká adrenalin. A pak sjezd – kopec dolů, že bych se na něm na lyžích bál. Písek má alespoň výhodu, že neklouže. Takže když se kousne přední kolo a přeletíte přes řidítka, tak se po pár metrech i s motorkou zastavíte. A písek máte úplně všude.

Zkamenělé dřevo

Sahara byla dříve zelená! Důkazů o tom je spousta, třeba tady uprostřed skalnaté prolákliny vyplněné štěrkem. Jsou zde kusy zkamenělého dřeva. Dříve, asi před 20.000 lety tu byl les, který popadal do bažiny, pak dřevo bez přístupu vzduchu zkamenělo a po asi 2.000 letech bažina vyschla. Ještě, že jsme tak daleko od civilizace, díky tomu tu ještě zkamenělé dřevo zůstalo.

Husajn

Za soumraku nám náš průvodce Husajn vždy rozdělá oheň ze dřeva, které nasbíral po cestě u osamocených keřů. V horkém písku pod ohništěm nám upeče berberský chleba. Nechápu, jak dokáže, že ve výborném křupavém chlebu není ani zrníčko písku. Pak si zapálí vodní dýmku a do noci si povídáme. Neumí pořádně žádný evropský jazyk, ale směsí slov z italštiny, angličtiny a francouzštiny se vždy dobereme výsledku. Nad námi úplněk měsíce, usínáme ve spacácích pod širákem na písku. V noci je ukrutná zima a ráno nacházím těsně u spacáku stopy fenka. Šmejdil nám po táboře a hledal, co by snědl.

S Husajnem jsem se seznámil před pěti lety, když jsem tuto poušť přejížděl na motorce poprvé. Tehdy nám průvodce dělal jeho otec Sulejman. Husajna jsme naložili v jedné oáze před zpáteční cestou přes písečné moře Uwbari. Mladý arabský cápek se silnou nadváhou. S jeho otcem jsme před tím prožili tři úžasné týdny v poušti a mladý nás hned začal školit, že večer musíme chodit v dlouhých kalhotách, na záchod smíme až za tmy a kdoví co ještě z muslimských zvyků. Každou chvíli se chodil modlit. A že prý jsme u nich návštěvě a máme se podle toho chovat. Tehdy jsem vůbec nechápal, kde se to v něm bere, otec úplně v pohodě a syn fanatický muslim. Zamýšlel jsem se nad tím, že to bude podobné jako když syn ze slušné arabské rodiny, který se narodil v Evropě a vystudoval v evropské škole, se ověsí výbušninou a odpálí se v davu. Když jsme teď přijeli do Ghadameše a dozvěděli jsme se, že Sulejman je nemocný a pojede s námi Husajn, tak jsem málem jel zpátky domů. Jak jsem se mýlil a jak se Husajn změnil. Po celou dobu našeho výletu byl úplně úžasný, žertoval, rozuměl vtipům, ani jednou jsem ho neviděl se modlit. Jiný člověk.

Acacus

Nevěříte, že Sahara byla zelená a osídlená? V pohoří Acacus jsou další důkazy. Toto obrovské pískovcové skalní město se táhne od severu k jihu v délce 150 km šířce 50 km. Dříve se do pohoří Acacus jezdilo z města Ghat, jenže cesta vede těsně podél Alžírské hranice a nebezpečí únosu turistů teroristy je naprosto reálné. Dnes se do pohoří vstupuje ze severu od vesnice Serdeles. Hned na začátku skalního města je symbol pohoří Acacus – skalní věž Adat. A hned za ní začínají skalní převisy, kde jsou další důkazy osídlení Sahary v historicky nedávné době – skalní malby. Na skalních stěnách jsou rudou hlínou nakreslené primitivní obrázky antilop, žiraf, slonů, stromů a také nezbytných mimozemšťanů. Nejstarší obrázky sem nakreslili pravěcí lovci asi před 12.000 lety, nejmladší jsou z počátku našeho letopočtu až z doby nedávné. Obrazy jsou podle stáří rozděleny do period – období divoké zvěře, kulatých hlav, pastýřů, koní a velbloudů. Není nikdo, kdo by byl uváděn jako objevitel maleb, vědělo se o nich celou dobu od Tuaregů a Berberů, kteří v pohoří Acacus kočovali. Ale první, kdo seriózně popsali tyto malby, byli němečtí vědci Barth a Nachtigal v roce 1850. Největší práci pak odvedl Ital Mori, který od roku 1950 podrobně zdokumentoval všechny nálezy. Ten také vědecky dokázal, že skalní obrazy vznikly opravdu v prehistorické době a mají stejný původ jako obrazy v sousedním pohoří Tassilie v Alžíru. Pohoří Acacus je těmito malbami doslova přeplněné. A když pomineme malby, tak jsou zde také neuvěřitelné skalní útvary – věže, brány, že skrz projede auto, skalní bloky. Nejvyšší brána má 150 m. Ve skalním městě jsme na motorkách bloudili tři úchvatné dny, najeli přes 300 km a vychutnávali si každý západ slunce, kdy se skalní útvary vybarvily do ruda a získaly na plastičnosti.

Hadi a štíři

Potkat zmiji rohatou nebo štíra je náhoda. Ale ne neobvyklá. Zejména v noci, když spíte jen tak pod širákem, tak štíři vyhledávají teplo a mohou se přitulit do spacáku. Zmije se člověka bojí a cítí jej na dálku, ale velice snadno na ní narazíte pod opuštěnými akáciemi, kde zahrabána v písku, tak že jí koukají jen oči a nozdry. Číhá na myši a jiné drobné živočichy, kteří se přichází pod strom nakrmit a schovat se do stínu. Když jsem zde byl poprvé, také jsme se chtěli schovat do stínu. Pod kmenem stromu, kde jsme se rozložili k polednímu odpočinku, se najednou mezi námi plazil had a výhružně syčel. Poděšeně jsme vyskočili a z písku se vynořil druhý had. Nezbylo nám než stín urychleně opustit.

Písečné moře Murzuq

Murzuq je největší písečné moře Sahary. A také nejhůře dostupné. Dunová pohoří mají výšku až 300 m a písek je měkký. A to tak, že místní napříč Murzuq odmítají jezdit a jsou ochotní jej maximálně s úctou objet kolem dokola. My jsme se Murzuqu jen dotkli ze severu. Auto jelo podél ergu a my jsme zajeli pár kilometrů do dun a pak jeli souběžně s okrajem příčně přes duny. Celý den nahoru a dolů, napříč přes hřebeny. A hřebeny byly vysoké, tak že jsme na patě museli zaklonit hlavu hodně dozadu, abychom viděli na vrcholek. Na patě duny jsme běžně jeli na 6. rychlostní stupeň 110-120 km/h a i přesto jsme vrcholku duny nebo hřebene často nedosáhli.

Jezera Uwbari

Další důkaz, že na Sahaře dříve byla voda. Perly Sahary, největší turistická atrakce, jezera Uwbari. Jezer je celkem 11, některá už vyschlá, ale v těch, co jsou plné slané vody, se zrcadlí palmy a modrá obloha. Nejvíce navštěvované je jezero Gabrun . U jezera byla dříve vesnice, pak vyschla studna a z vesnice zbyly jen rozvaliny, rozpadlý dvanáctiválcový generátor a funkční policejní stanice. Je to tady opravdu turistická atrakce, u jezer jsou všude prodavači stříbrných suvenýrů, které vyrábějí tuarežské rodiny v poušti. Potkáváme spoustu terénních aut s turisty a tak se těšíme, až budeme zase osamoceně v poušti.

Husajnova Toyota

20 let staré auto po průzkumnících ropných polí, čtyřlitrový šestiválec, spotřeba v písku 10-12 litrů. V zadu má přídavnou nádrž na 100 litrů, takže celkový dojezd má 1500 km. Ruční brzda nefunguje, do spojky občas dolévá kapalinu, sedadla jsou už léty zcela prosezená, karoserie silně prorezlá, na zadní nápravě má každou pneumatiku jinou, zadní dveře se musí otevírat násilím. Ale Husajn bez problémů s tímto vrakem přejíždí Saharou křížem krážem. Ptal jsem se, jak to dělá, když jezdí úplně sám – zavolá z vesnice odkud vyráží, do vesnice kam míří a jede obvyklou trasou. Když do čtyř dnů nedojede, vyrazí ho z druhé strany hledat.

Zpátky přes písečné moře Uwbari

Tentokrát přetneme za tři dny Uwbari šikmo od jihovýchodu na severozápad. Cesta nás nejdříve vede kolem ropných vrtů, z kterých efektně plápolají plameny. Pak se zanoříme do dun a celý den jedeme liduprázdnou pouští jen písek a písek a duny a duny. Jedeme napříč přes vysoké a členité hřebeny. Na motorkách si to užíváme a obdivujeme našeho průvodce, jak bravurně kličkuje mezi dunami a vždy si najde cestičku. Pravda, občas i on musí vystoupit a některé členité úseky si předem prohlíží. Není divu, za některými dunami jsou v písku ukryté díry, že by se do nich schoval autobus a dostat odsud auto by bylo asi zhola nemožné.

Po celém dni v dunách vyjíždíme na oblázkovou pláň, která je dlouhá asi 70 km. Na pláni je z kamenů vysázený nápis Timeocalin. Prý jej tam zanechali Američané, když tu dělali ropné průzkumy, měli zde letiště. Gaddafi je v roce 1961 vyhnal a veškerou ropu těží státní společnosti. Uprostřed pláně narážíme na průzkumný tábor geologů. Poláci tu pomocí mnoha a mnoha čidel rozmístěných na velké ploše měří otřesy vyvolané výbuchem a věští, kde se nalézá ložisko ropy nejblíže povrchu.

A další dva dny putujeme dunami. Když vyjdeme s motorkami na vrcholek dun, tak vidíme, jak se dunové pole táhne od obzoru k obzoru. Při západu slunce kouzelná podívaná, kterou prostě nikde jinde než v poušti neuvidíte.

Leptis Magna

Navštívit Libyi a nenavštívit Leptis Magna, to by byla obrovská chyba. Leptis Magna, založena v 7. století př.n.l., leží přímo na pobřeží Středozemního moře. Její přístav v deltě vyschlé řeky byl strategickým obchodním bodem Říma. Největšího rozvoje dosáhla za Septima Severa kolem roku 200 n.l. Úžasné město s velkolepými chrámy, lázněmi, divadlem, širokými ulicemi. Vše vytesané z mramoru. A vše také postaveno na neuvěřitelné dřině otroků. Je to kus historie, ale v poušti nám bylo stejně nejlépe.

Velká libyjská arabská lidová džamahírija

Lybie je výkladní skříní socialismu. Běžně se stává, že několik dní není benzín nebo nafta. Lidé jsou takoví neochotní a nepružní. V restauracích není výběr jídel, bageta v Libyi chutná jak guma, benzín stojí méně než voda. Každý třetí člověk je údajně tajný policajt. Na nástěnkách visí plakáty se stíhačkami, plačícími dětmi s medvídkem v náručí a nápisem Stop americké agresi. A na každém rohu, v každém obchodě, v každé restauraci je velký obraz neomezeného vládce této země Muammara Gaddafiho. V suvenýrech si dokonce můžete koupit tričko s jeho portrétem a knihu The Green Book, ve které definitivně řeší všechny problémy lidstva.