Albánské gulagy
V cíli jedné z etap Rally Albania, která měla 580km, slézám vyčerpaně z motorky. Dnešní etapa této nejtěžší Evropské cross country rally nás protáhla z údolí Valbone na samém severu Albánie až do Vlore na jihu. Přes hory, mimo silnice, po kamenitých stezkách vedoucích nad srázy roklí, přes hřebeny hor.
Objevuje se přede mnou ruka s pohárem piva – ředitel rally Edvin Kasimati mě vítá v cíli a ptá se, jak se mi dnešní etapa líbila.
„Krásná, ale vyčerpávající. Jak ty stezičky přes hory hledáš?“
„Celé měsíce bloudím na motorce po horách. Všiml sis ve druhé třetině dolu? Byl v takovém dlouhém kaňonu, všechny kopce kolem byly červené. Těžila se tady dříve měď a byl to nejtěžší albánský gulag.“
Dolu jsem si v divokých a opuštěných horách nemohl nevšimnout a informace o pracovním táboře mi nedala spát. V minulosti jsem přečetl Solženicyna i pár příběhů z Jáchymovských a Příbramských uranových dolů. Komunistické režimy měly hodně společného a gulagy, kde lidé trpěli za odlišné názory, byly jedna z temných spojnic.
Při svých toulkách Albánií a přípravě dalších kapitol do offroad průvodce jsem se do údolí několikrát vrátil. Cestu jsem hledal jen špatně, je zaniklá, a kdybych jí neprojel na rally, tak bych asi neměl šanci jí v pustých horách najít. Důl tam není jen jeden, ale čtyři. Všechny byly pracovní tábory. Jsou ve dvou údolích, odděluje je hřeben, na kterém byl údajně nejtěžší tábor – Qafë Barit, ze kterého už nebylo návratu na svobodu. Najít cestu mezi Qafë Barit a Gurth Spac podle vzpomínek ze závodu nebylo vůbec jednoduché. Těch asi 20km je namotáno v hustých borových lesích na svazích dvoutisícového pohoří Mali Munneles.
Postupně jsem objezdil okolní vesnice v horách a snažil se vyptat lidí na vzpomínky. Ale u jinak pohostinných a sdílných Albánců jsem narážel na neochotu se rozpovídat o čemkoliv, co souviselo s tábory. Buď si nepamatovali, nebo spíše nechtěli pamatovat. Komunistická tajná služba Sigurimi zastrašovala lidi tak důkladně, že ani dvacet let po revoluci nechtějí o táborech mluvit. Postupně během let se mi ale podařilo nashromáždit informace.
Gulagy v Albánském pojetí byly těžké pracovní tábory v dolech. Dřina v primitivních a nelidských podmínkách pod zemí, velké mrazy, v létě strašné horko. Vězni spali zabalení v dekách na betonové podlaze v nevytopených ubikacích, jídlo jednou denně, peklo. A to jen proto, že měli jiné názory, které se nebáli říct. Nejčastější obvinění bylo za agitaci a propagandu proti lidové moci. Většinou bez řádného soudního procesu byli vězněni řadu let společně s duševně chorými a skutečnými těžkými zločinci. Ponižování, šikana, nenávist, to byl běžný denní chleba. Celkem 200.000 lidí prošlo pracovními tábory. V zemi, která měla tři milióny obyvatel, téměř každý 15. člověk měl někoho v rodině, kdo byl vězněn.
Nejvíce pracovních táborů bylo v okolí Tirany. Nejtěžšími a nejhoršími gulagy v Albánii bývaly doly na měď v oblasti mezi Fushë Arrëz a Reps. V jednom údolí důl Gurth Spaç, přezdíván albánskou Osvětimí, v druhém důl Lumë Bardhë a v sedle mezi nimi vůbec nejtěžší věznice Qafë Bari. V dolech na měď a pyrit zde dřelo více jak 1.000 lidí nepohodlných komunistickému režimu, zejména intelektuálů. Dodneška není zdokumentováno, kolik lidí nepřežilo. Tyto gulagy byly otevřeny v roce 1968 a uzavřeny byly a vězni propuštěni až v roce 1988, těsně před pádem komunistického režimu.
Příšerný je příběh povstalců, kteří protestovali proti nelidským podmínkám ve věznici Qafë Bari. V roce 1984 byli hromadně popraveni. Jejich ostatky nebyly ve většině případů do dneška nalezeny. Pouze rodina Sokola Zef Sokoli po dlouhém pátrání a vyptávání se účastníků, kteří odmítli vystoupit z anonymity, nalezla ostatky svého bratra poblíž Shkodëru až v roce 2011.
Absurdním je příběh premiéra Koço Kota. Ten slavnostně otevřel nové pracovní vězení ve městě Burell ještě za vlády krále Zoga. V roce 1946 po převzetí moci komunisty se sám stal vězněm a ve vězení zemřel. Dnes si ve věznění odpykávají své tresty nejtěžší zločinci spojení s drogovými mafiemi.
Zcela typickým příkladem hrůznosti komunistického režimu je pak příběh učitele Pjetëra Arbnoriho, který byl za své názory a opakované organizování vzpour vězněn neuvěřitelných 28 let.
Za mřížemi nekončili jen lidé s odlišnými názory, ale i celé rodiny bývalých politických přisluhovačů, kteří se stali nepohodlnými albánskému hrůzovládci Enveru Hoxhovi. Příkladem je třeba Fatos Lubonja, jeho otec vedl Hoxhovu státní televizi, pak se stal režimu nepohodlný a byl i se synem uvězněn. Fatos Lubonja byl odsouzen na 7 let za kritiku režimu a pak na dalších 12 let za prosovětskou opozici (Albánie byla v té době proti Sovětskému svazu). Ve vězení napsal na cigaretový papír román „Poslední masakr“. Nejsmutnější je, že v Albánii, stejně jako u nás, se dnes ukazuje, že lidé mají krátkou paměť.
