Mongolsko – Pouští

Z Ulaanbaataru vyjedete rovnou do pouště Gobi. Jeli jsme na motorkách dovezených z domova v kontejneru, orientovali se podle GPS, občas se drželi vyjetých kolejí, občas někoho potkali. Pastevce, kteří se na tom nic, co v kamenité poušti roste, snaží pást ovce. Řidiče ZILů a GAZů, kteří stejně jako my míří do 600km vzdáleného Dalanzadgadu.

Při startu z UB jsem si ještě pocvičil opravu motorky, měl jsem v nádrži nějaké svinstvo a tak se mi pořád ucpávala pumpa. Nezbylo než jí opakovaně rozebírat a čistit.
Po cestě je jediné obydlené místo, kde se nám daří koupit benzín a najíst se v místní vývařovně. Samozřejmě mají všechna jídla ze skopového a tak si dáváme Cujvan – směs pečeného skopového a nudlí. Spíme pod širákem vedle motorek jen tak uprostřed pouště.

V noci je pod nulou, na Gobi je průměrná nadmořská výška 1600mnm, přes den horko, v noci zima. Dalanzadgad je město naprosto ztracené v poušti Gobi asi 100km od čínských hranic. Jediným důvodem existence města je důl na uhlí a chystaný nový důl na měd. Doly nás ale nezajímají a tak z města s hrozně kouřícím komínem elektrárny jedeme hned dál do národního parku Gurvansaikhan – Tři krásky. Ten se táhne od města Dalazangar 200km na západ. V národním parku jsou hory s nejvyššími vrcholky 2769mnm a písečné duny Chorchoryn Els. Ty jsou ojedinělých a nejvyšších v celé Gobi. Žijí zde divocí pouštní velbloudi, černoocasé gazely a také sněžní levharti.

K dunám Chorchoryn Els vedou dvě cesty – severní, celkem jednoduchá, kudy cestovní kanceláře vozí turisty a jižní, nepoužívaná, která vede napříč pohořím do oázy Bajandalaj a pak širokým údolím mezi horami, kde snad i dříve bývalo jezero. To je teď beznadějně vyschlé. V oáze se nám daří najíst, mají čerstvé smažené placky se skopovým masem a hlavně tu mají benzín pro naše motorky. Sice jen 78oct, ale hlavně že je. Po každé straně údolí vedou dvě cesty kolem vyschlého jezera. Místní nás posílají přímější a ovšem také obtížnější cestou. Místy se již objevují první malé duny a tak je cesta tvořena vyjetými kolejemi v písku. Pak se cesta ztrácí úplně a pokračujeme vyschlým řečištěm. Motorky se boří, jízda je velmi náročná, vedro jak v pekle a neustávající silný vítr, který žene oblaka prachu. Při čištění pumpy v UB jsem špatně zastrčil jednu hadici a tak motorka občas chcípá. Naštěstí závadu večer objevuji. Po několika hodinách trápení se nám zjevuje hřeben dun Chorchoryn Els. Hřeben se táhne přibližně od západu k východu asi 100km a je široký asi 5-7km. Duny jsou vysoké až 300m. Celý hřeben je z našeho pohledu zarámován dalším pohořím se strmými štíty. Neuvěřitelná panoramata. Za dunovým hřebenem začíná oblast jihozápadní Gobi, která je považována za nejopuštěnější a nejdrsnější místo na světě.

U dun je naštěstí kemp pro turisty a tak se ubytováváme v geru, máme sprchu, která teče čůrkem, ale i to je v poušti úžasné a k večeři dostaneme výborné jídlo, které není ze skopového. Turisté, především Američané a Francouzi, nechápou, jak jsme mohli sami bez průvodce přijet pouští.
Vracíme se severní cestou, je opravdu snazší, vede přes travnaté pláně, kde se na žluté a vyschlé trávě pasou stáda vyhublých koní. Ve vesnici Bulgan musím vyhledat místního mechanika, v těžkém pouštním terénu mi praskly držáky na hliníkové kufry. Nejdříve šokováni sledujeme, jak se vozí beran. Mechanik vlastní plemenného berana, obrovské zvíře, vážící snad 100kg. A patřičně naštvané, že musí někam jet. Ti co si ho půjčují, jej povalí na zem, svážou ho, naloží mezi sebe na motorku a odvezou. Je neuvěřitelné, co dokáže Mongol odvézt na motorce. Pak už mechanik jen dojel na koni pro naftu, natočil agregát a pustil se do sváření.

Trasa Dalanzadgad – Sajnsajnd vede souběžně s čínskou hranicí jednou z nejopuštěnějších částí Gobi. Na celé trase dlouhé 500km jsou pouze tři oázy. Zase se orientujeme podle GPS a občas podle drátů el.vedení. Spíme pod širákem a v oázách kupujeme jídlo a kupodivu i pivo, jenže je možná i rok staré a tak má výrazné běhací účinky. Předvolební boj zuří naplno. V každé oáze jsou agitační střediska vyzdobená vlajkami, hrají hlasitě ampliony, agitátoři objíždí kraj, navštěvují pastevce v gerech a přesvědčují snad každého jednotlivě. Mezi oázami Manlaj a Mandach ztrácíme cestu. Tedy cestu, vyjeté koleje. Každá z osad leží v jiném kraji (ajmaku) a tak se do nich jezdí z druhé strany. Mezi nejezdí skoro nikdo, ani agitátoři. Poslední vyjeté koleje se ztratili v písku u stáda polodivokých velbloudů a dál nic. Ve směru, kterým máme jet, se zvedá skalnaté pohoří a v něm nemáme šanci najít vlastní cestu. Musíme se držet trasy, kudy jezdí místní. Pomáhá nám notebook propojený s GPS a nahranými sovětskými vojenskými mapami. Notebook nám ukáže, kde přesně na mapě jsme a vidíme, že cesta se asi před dvaceti kilometry odklonila a je teď asi 30km na sever od nás.

Vezme to napříč přes poušť pískem a na cestu se zase napojíme. Oáza Mandach je kouzelná. Vesnička je vsazená do obrovského skalního města. Na návsi mají zkamenělé stromy a okolní krajina připomíná fotky z Marsu. Uprostřed návsi vyhrává amplion, zase agitace. Za oázou potkáváme u vyschlého koryta řeky velké stromy, první po týdnu. Neodoláme a táboříme pod nimi. Na noc jsme si k jedné motorce dali nabíjet notebook a druhý den jí nenastartovali, nemá start páku. Nezbylo než přendat baterku do druhé, našlápnout a dobít.

A další a další kilometry pouští, před námi asi přešla bouře, jedeme oblastí se spoustou rychle vysychajícího bahna. V jednou bahništi si lehám, a tak jsem další týden jak prase. Jinde zase objevuji hlubokou louži, objedu ji a významně se k ní postavím s kamerou. Roman neodolá a před kamerou do ní najede, čímž ověří, že je fakt hodně hluboká a plná bahna.

Ve městě Sajnsajnd je železnice a asfaltová silnice – jediná, která protíná Mongolsko od severu k jihu, od Ruska do Cíny. Oběd a dokonce točené pivo Cingisch, benzín 92oct, internet a znova do pouště směr step.