Jste zde: bebaweb.cz
bebaweb.cz



Licence Creative Commons
Uvedená práce (dílo) podléhá licenci
Creative Commons
Uveďte autora
Neužívejte dílo komerčně
Nezasahujte do díla

Rozhovor v pořadu Světem křížem krážem na ČRo

Rozhovor Rádio Beat

Reakce posluchače Rádia Beat:
Pro: Celá redakce Rádia Beat
Od: Radek
Text zprávy: Ahoj, plnim plán v rachotě a při poslouchání zpráv jsem slyšel něco o Mongolsku. Přestože mě tahle země nějak zvlášť nezajímá, tak jsem vstal a šel až k rádiu, protože povídání motorkáře Filipa (sice velmi krátké) mě opravdu dostalo. Nevim koho napadlo ho zařadit do zpráv, ale velmi chválím!!! Možná by nebylo od věci si občas nějakého podobného týpka pozvat a vyzpovídat ho. Vím, že jste hudební rádio a dáváte přednost názorům hudebníků (uši,atd),ale věřím, že posluchači jsou z velké části motorkáři, cyklisti, cestovatelé, atd. Tak možná nejsem sám koho by to zajímalo.


Ráno mě probudilo škubání trávy těsně vedle stanu. Vykouknu ven a kolem je velké stádo jaků. Poklidně se pasou. Večer, když jsme stavěli stan vedle řeky, tak pastevci přehnali přes řeku stádo koní, těsně kolem našeho stanu. A za soumraku se kolem propáslo stádo ovcí a koz. Pastevci se u nás zastavili a velmi přátelsky komunikovali – rukama nohama, neznají žádný cizí jazyk. Psi od blízkých jurt nás nejdříve odháněli, ale pak přišli a celou noc leželi kousek od našeho stanu. Tak to je Mongolsko!

Mongolsko, země nekonečných obzorů, spousta stád koní, půl poušť, půl zelené hory, úžasně pohostinní lidé. Ale taky obrovská dálka tam přes Rusko dojet, v Mongolsku neexistuje značení cest, nejsou pořádné mapy, občas nebývá benzín, města jsou šeredné pozůstatky komunismu. Jen nevím, jestli pro většinu lidí je absence asfaltu, upravených cest a dopravního značení plus nebo mínus. Pro mě to bylo rozhodně plus.

Mongolsko_002

Do Mongolska jsem se poprvé chystal už před dvěma roky s Petrem, Sqwerem, Vláďou a Dudysem. Jenže práce mi moje plány překazila a tak jsem seděl doma a záviděl. Teda jak komu, třeba Sqwerovi a Dudysovi, kteří to museli zabalit za Barnaulem, jsem nezáviděl ani trochu. Tehdy ve mně uzrálo rozhodnutí, že pokud pojedu do Mongolska, tak se vykašlu na nudnou cestu Ukrajinou a Ruskem a necestu stepí Kazachstánu.
Přípravě jsem věnoval několik měsíců, nejvíce mi pomohly GPS body od Petra a podrobné studium všech možných konferencí na internetu. Vybavil jsem se sovětskými vojenskými mapami, které už klukům dobře posloužily, a nechal doma všechny mapy, co se dají běžně v Evropě koupit – jsou na nic. Během jara jsem se také domluvil s kamarády z expedičního týmu Gazela, že pojedeme společně. Vezmou mi náhradní pneumatiky, olej na výměnu a pár věcí. Gazela je ruské auto podobné Ford Tranzit, ale na vysokém podvozku a s náhonem na všechna čtyři kola. Koupili jsme si lístky na vlak Moskva – Novosibirsk. Zpáteční lístky jsem chtěl koupit až na místě, že budou levnější. Chyba lávky, když jsme je v Novosibirsku kupovali, byly více jak dvakrát dražší.

Poslední týden v červnu jsem naložil náhradní věci na Gazelu a zabalili jsme si vše na motorku, tak abychom přežili bez Gazely, kdyby nedorazila na sraz. Já jsem vyrazil s motorkou přes Polsko, Litvu, Lotyšsko do Moskvy a Zdeňka o dva dny později do Moskvy přiletěla.

Dva tisíce km Moskvy nestojí za zmínku, asfalt, déšť, 4hod na ruské hranici – dva a půl dne na cestě. V Moskvě jsme měli azyl u našich přátel v Českém domě. Během pondělního dopoledne jsem absolvoval pochůzku po nádraží spojenou s prosením a přesvědčováním, aby mě naložili motorku do vlaku. Na Jaroslavském nádraží, odkud jel náš vlak, jsem propadl naprosté beznaději. Vše problém, nic nešlo, všichni nepříjemní. Zcela bezradný jsem došel na Kazaňské nádraží. Tady byl naprosto úžasný náčelník bagažného oddělení, nic nebyl problém, vagón odjíždí poštovním vlakem tentýž den večer. Dojel jsem metrem do Českého domu a šíleným moskevským provozem dovezl motorku na nádraží. Tam jí zvážili a samozřejmě se začali kroutit, že je moc těžká. To jsem čekal, okamžitě jsem nabídnul peníze bokem a pak už šlo vše jak po másle. Jako prémii jsem dostal telefon na průvodčího vagónu, abych mu zavolal, kdy přijede do Novosibirska. Obávám se, že bez dobré znalosti ruštiny by to bylo rovnou ztracené. Jen jsem to vyřídil, už jsem pádil metrem na letiště pro Zdeňku, která zrovna přiletěla. Prohlédli jsme si betonovou krásu Moskvy, dali si příjemnou večeři s našimi hostiteli a večer jsme seděli ve vlaku Moskva-Novosibirsk. Vlak byl velice čistý, kam se na to hrabou ČD. Za tři dny jsme byli v Novosibirsku. I tady nás překvapilo, jak mají krásné nádraží – čisté, nově zrekonstruované a s hotelem. ČD a Hlavní nádraží v Praze se můžou stydět. Zavolal jsem průvodčímu a dozvěděl se, že ho v Omsku připojili k jinému vlaku a přijede o hodinu později. Opravdu přijel a s ním i motorka.

Mongolsko_013
Vykládání motorky v Novosibirsku

Večer jsme dojeli do GornoAltajska, kde nás v noci ubytovala hodná majitelka hotelu na podlaze v hale. Začaly prázdniny a hotel byl úplně plný. Altaj je překrásná, balzám na nervy po tom pekle v Moskvě. Zajeli jsme na místo, kde se nasedá na splutí řeky Katuň pod nejvyšší horou Altaje Běluchou. Tady nás čekalo překvapení, oblast je nově jako příhraniční pod vojenskou kontrolou. Dovnitř nás pustili bez problémů, ale ven jen na povolení. Ty musí být dvě, jedno od policie a druhé od vojáků. Jenže byla sobota večer, policajti byli nalití a úplně blbý. Zachránili nás vojáci, kteří byli úplně v pohodě, velitel dokonce uměl anglicky. Ráno nám vystavili propustku a zavolali vysílačkou na post, aby nás pustili.

Mongolsko_018
Brodění slepého ramene Katuně

Po cestě nás v jedné vesnici čekalo překvapení. Všechny cesty byli šotolinové, značky zrezivělé nebo prostřílené, ale tady policajti měřili 40 ve vesnici. Měli ruční radar Iskra1, že by jim ho mohli český policajti závidět. Naštěstí byli v pohodě a zase nás pustili. A pak jsme se konečně setkali na Čujském traktu s Gazelou. Společně jsme dojeli zbývajících 600km na mongolskou hranici. V posledním vesnici před hranicí jsme nakoupili benzín, jídlo, balenou vodu. Zbytečně, v Mongolsku nebyl problém cokoliv nakoupit. Hranice byla obtížná, čekali jsme tři hodiny, než jsme ukecali ženskou, co vpouštěla do prostoru, že jsme mezinárodní expedice a ona nás nechala předjet celou kolonu. Hranice je otevřena pouze od 9-18hod, z toho mají hodinu na oběd a další dva nebo tři dny je zavřená, protože je v Mongolsku státní svátek. Tak to byla klika.

Mongolsko_036
Rusko/Mongolská hranice

Asfalt končí přesně čárou dělící obě země. Vojáci otevřou zrezavělou železnou bránu v plotě a z asfaltu se sjede přímo na rozbitou prašnou cestu. Hranice jsme úspěšně překonali po šesti hodinách.
U jezera Dunb-Nur, kde táboříme, máme první opravdové setkání s Mongoly. Všichni milují focení, děti i dospělí a jsou úplně unešení, že si můžou fotky prohlédnout na displeji. Příště s sebou rozhodně malou tiskárnu a fotky jim vytisknout. Přezouvám pneumatiky na terénní Michelin Desert. Místní jsou hrozně všeteční, všechno berou do ruky, na motorku sedají, páčky a vypínače mačkají, a kdyby dosáhli na zem, tak se s motorkou bez ptaní projedou. Nebál bych se, na motorce a na koni se narodili.

Od jezera byla nádherná cesta přes sedlo do města Ölgy. Vypadá to, že z města se už staví silnice na hranici.
Ölgy je príma mongolské město – krávy na náměstí, Mongol přijede před banku na koni a uváže jej na ulici

Mongolsko_050
Hlavní náměstí v Olgi

Objevujeme „Zoognyj Gazar“ – místní jídelnu, mají výtečné směsi nudlí, skopového a zeleniny, bramborový salát a dobrou skopovou polévku. Jen ten čaj s mlékem a solí neustáváme. Později ale objevujeme, že když si řekneme o Lipton, tak dostaneme úplně normální čaj. Naše znalost azbuky je úžasná výhoda, Mongolsko totiž azbuku převzalo. Zkusili jsme vyjet směr jezero Hurganuur na kazachstánské hranici, jenže celá oblast je jen na povolení a to se vydává v Ölgy. A zítra je svátek, tak je všude zavřeno. Jdeme se tedy alespoň další den podívat na oslavy státního svátku Naadam.

Mongolsko_069
Naadam zápasy

Cesta z Olgi je už čistokrevná poušť. Sice jsou místy jezera, ale většinou jsou kolem cesty pole s černým kamením. Zastavujeme se u domečku vedle cesty, kde jedna rodina provozuje něco jako občerstvení. Máme jejich fotky od Petra a tak jim je předáváme. Radost je obrovská, hostí nás čajem, a protože ví, že nemáme rádi čaj s mlékem, dostáváme jen čaj. Ovšem osolený. Jsou to Kazachové a takhle to pijí. Kdykoliv jsme potkali Kazachy, tak nám zdůrazňovali, že nejsou Mnogolové. Asi mají svoje sousedy za poněkud jednodušší. V osadě Tolbo beru benzín. Stojan je poháněn klikou a na dotaz zda mají 92, 80 nebo 76octanový benzín mi odpovídají, že mají benzín. Podezřívám je, jestli vůbec uměli číst, psal jsem jim čísla na papír a nic! Byl to 76octanů, naštěstí motorka má přepojovací elektroniku zapalování, a tak jí to nevadí. Jen se zvýšila spotřeba z běžných 5litrů na 7 litrů.

Mongolsko_084
Stojan na ruční pohon, benzín 76octanů

Za Tolbo zkoušíme odbočit z hlavní trasy směrem k čínské hranici na město Bulgan. Cesta vede za hřeben mongolského Altaje, kde je druhá nejvyšší hora, Mönkh Khairkhan 4362mnm. My se stále pohybujeme ve výškách kolem 2000-2500mnm. Je období dešťů, tak je spíše zataženo, v horách jsou vidět bouře a u nás občas spadne pár kapek. Cestou na Deelun potkáváme na pláni dva kluky na motorce IŽ. Píchli, mají sundané a zuté kolo, ale nemají lepení. Tak jim duši lepím a ještě nafukuji pumpičkou.

V Deelun sháníme naftu, u pump (samozřejmě na ruční pohon)mají pouze benzín. Pak se doptávám na člověka, co má náklaďáky a na jednom z nich má sud s benzínem. Náklaďáky jsou benzínové ZILy. Umí trochu rusky a čínsky a radí nám, abychom na Bulgan nejezdili, že cesta je kaňonem a hodně hodně špatná. Ať jedeme na Chovd, cesta je prý dobrá. Uvěříme mu a stáčíme se na hlavní cestu na Chovd.

Mongolsko_096
Foť rychle nebo se smrady pobliju!

Cesta sice není nejlepší a Gazela se sune jako šnek, ale za to vede přes úžasné sedlo 2630mnm s překrásným smaragdovým jezerem. Za sedlem navštěvujeme místní v jurtě, skoro bych věřil, že jsme první cizinci kteří tudy projeli.

Mongolsko_100
Sedlo 2630mnm

Za brodem se napojujeme na hlavní trasu mezi Ölgy a Chovd. Nedělejte si iluze, hlavní trasa, znamená, že projede deset aut za den, cesta je vyhrnutá buldozerem v kamení. Až do Chovdu vede cesta typickou saharskou krajinou. Teda tou Saharou, kde není písek, ale hamada – šutry a skály. Na kamenné pláni je strašné vedro a tak upalujeme na motorce, co to dá a zastavujeme až v Chovdu u řeky, kde táboříme. Celou noc kolem v horách bouří, u nás spadlo zase jen pár kapek.
Z Chovdu pokračujeme pouští dál a dál směr město Altaj. Je horko, cesta je kamenitá roleta. Dá se jet buď 10km/h nebo 90km/h. Jedu samozřejmě 90-100km/h, jenže občas přijdou příčné koleje nebo velké díry a chudák Zdeňka za mnou jen úpí.

Mongolsko_107
Rozcestník v Gobi - Čína 400km, Ulanbaatar 1320km

Ve městě Darwi (já to nazývám město, ale ono to bylo pět domů a deset jurt) si dáváme oběd. Benzínovou pumpu tu mají, jen jsem si musel po osadě najít pumpařku a dovézt si jí na k pumpě. Dojíždí nás Gazela, domlouváme si další sraz za 200km. Gazela je totiž strašně pomalá, a kdybychom jeli pohromadě, tak pořád stojíme a čekáme. To je lepší počkat vždy za delší úsek a válet se. Cesta je stále kamenitá roleta a kolem obrovské pláně plné kamenů. Za námi se blíží obrovská bouře, na dálku vidíme blesky a zvednutý prach ve vzduchu. Na místě srazu čekáme do tmy a Gazela nikde. Bouře se stále za námi blíží. Než riskovat nocleh bez stanu v bouři na poušti, tak když padne tma tak velím k odjezdu na bod hotel, který mám připravený v GPS. Je to ve městě Altaj, vzdušnou čarou asi 50km. Cesta nocí pouští se světly seřízenými na silnici je ošklivý zážitek. Po 70km konečně dojíždíme do města Altaj. Jenže i když jsme kilometr od města, tak mi Zdeňka nevěří, že tam nějaké město je. Město vůbec nesvítí, ani ulice ani domy. Až když jsme uprostřed domů, tak občas zasvítí nějaké okno. Podle GPS jsme těsně vedle hotelu, ale nic nevidíme, tak se zkoušíme ptát kolemjdoucích lidí. Ti se nás bojí a utekli. Pak nás asi zaslechli policajti, vynořili se ze tmy v bílých uniformách a s úsměvem nás zavedli z druhé strany budovy, kde jsme stáli. Byl to hotel. Motorku mi zaparkovali v policejní garáži, která měla dveře obložené ovčími kůžemi. Zima je zde opravdu tuhá. Pokuj byl Lux – dvě postele, plyšové bačkůrky s medvídky a záchod, který asi nikdo neuklízí. Ale dostali jsme čisté povlečení a usnuli únavou.

mongolsko_109
Hotel ve městě Altaj - pokoj LUX

Kdo se diví, že jsme svěřili věci Gazele, tak ať si zkusí jet ve dvou s kuframa pouští. Ale po této zkušenosti jsme si už všechno vezli sami.
Dopoledne jsme si prohlídli město. Něco tak hnusného tu mohlo zůstat jen po komunistech. Místní nemocnice byla první na světě, která ve mně vzbudila naprostou hrůzu z možného pobytu. Výtečně jsme poobědvali v místní jídelně a po obědě dorazila Gazela. Na šílených roletách jim praskl nosník chladiče a prorazil chladič. Nezbylo než zbytek dne letovat chladič a tak jsem si taky vyměnil olej v motorce.

Mongolsko_123
Výměna oleje v autorizovaném servise

Večer konečně vyrážíme na další cestu, zpočátku kousek zelené pláně a v nich mnoho vyjetých stop. Pak to postupně přechází zpátky do kamenité pouště a vjíždíme do severní části pouště Gobi. Na cestě potkáváme osobní auto s píchlým kolem. Jedou v něm dvě mladé holky a ještě mladší brácha z Ulanbaataru do Chovdu. Rezervu nemají a tak brácha bere kolo do náruče a já ho vezu 15km do vesnice na obzoru, kde mu snad pomůžou. I když byl Mongol, tak opravu hledal velice obtížně a nakonec jsem ho opustil, že dojede zpátky sám. Ve vesnici Delger se opět potkáváme s Gazelou. Další cesta je v mapách kreslená více severně, ale místní nás posílají jižně do Gobi. Cesta nás zavádí opravdu velice jižně do pouště, skoro až k vesnici Chandmani. Za celý den potkáváme dva náklaďáky, ale jedou daleko od nás. Někde v Gobi mi ulétla mapa z nádrže a dál už jedu jen podle dat v GPS. Zdá se nám, že jedeme příliš na jih. Kontrolujeme trasu v sovětských vojenských mapách a tak se nám potvrzuje, že toto jsou jediné správné mapy pro Mongolsko. Jedeme správně. Toto je lepší cesta, ta severní vede přes kopce 2200mnm. Hezké je, že v mapách jsou značeny prameny i s údajem o vydatnosti litry/hodina. Mapy jsou samozřejmě v azbuce, takže pro Angličany nebo Němce nepoužitelné. Máme štěstí na poušti je zataženo a v dálce nad horami je asi pořádný slejvák. Nad pouští občas lehce zaprší. Díky tomu není pekelné vedro a jedeme v pohodě.

mongolsko_133
Gobi

Večer na rozhranní Gobi a hor dojíždíme ke slavnému brodu, kde loni nezávisle na sobě dva cestovatelé utopili BMW – nasáli vodu do válců. Brod si dávám tam a zpátky a ještě jednou. Stačí si vybrat správnou trasu. Řeka BaydragGol teče z hor na severu do Gobi a tam se ztrácí v poušti.

mongolsko_137
Brod přes BaydragGol

V noci dojíždíme k mostu na hlavní cestě. Je dřevěný, u něj značka 3t a jezdí přes něj běžně přeložené ZILy s obrovskými vleky. Za mostem jedeme kolem místního rýžoviště zlata – ubohé jurty nebo stany, lidi se hrabou ve štěrku a přesévají jej ve vidině zisku.
Bayan-Hongor nám připadá jako civilizace – restaurace, banka, tržiště, divadlo, dokonce i benzín 93octanů. Zdeňka se snaží koupit v lékárně léky, co ztratila v poušti. Samozřejmě neúspěšně, ať jim to píše latinkou, azbukou a ještě latinsky, tak nic nechápou. Ale ochotně jí nechávají se kouknout, co vlastně mají – aspirin a náplasti. Dáváme si výborný oběd a jedeme se kouknout na sirné lázně Shargaljut. Včera byla asi v horách opravdu velká bouře. Cesta na Shargaljut je na mnoha místech stržená nebo přelitá bahnem a kamením ze strání. Shargaljut, stejně jako všechna mongolská významná místa z průvodců, za návštěvu nestojí. Stráň se sirnými prameny je plná lidí, do koupelí se nám nepovedlo dostat, nikdo neumí jinak než mongolsky. Nelíbilo se nám tam. Vracíme se do BayanHongor a zjišťujeme, že Gazela naštěstí cestu hned na začátku vzdala. I my na motorce jsme těch 70km jeli 2.5hod.

Mongolsko_145
Dopravní značka uprostřed pláně

Z BayanHongoru odbočujeme z hlavní trasy na Ulanbaatar a jedeme údolím přes hřeben hor do Tsetserlegu. Cesta je pěkně vypečená! Vede údolím řeky po náplavce z kulatých oblázků a v mnoha brodech překračuje meandrující řeku. V brodech jsou oblázky porostlé řasou a volně ložené. Průjezd s motorkou je opravdu náročný. Jednou se v řece válím a několikrát musím uprostřed řeky z motorky slézt a za pomoci Zdeňky ji vyvést na břeh.

mongolsko_148
Cesta na Tsetserleg

Máme se Zdeňkou dobrý ukazatel, kde se nám líbí. Jakmile se kolem cesty objeví sysli a svišti, tak je to správně. Na poušti nebyli a jak stoupáme do hor, tak se začínají objevovat. Je jich spousta, panáčkují kolem cesty, běhají přes cestu, pletou se před motorkou. Nad pláněmi krouží orli a číhají na ně.
Za klášterem a osadou Erdenetsogt stavíme stan vedle krásně čisté tůně na koupání. Konečně po čtyřech dnech! Pereme prádlo a vzduchový filtr, přebalujeme věci a odpočíváme. Z blízké jurty přišla maminka s holčičkou a ta nám krásnou angličtinou řekla, že nás vítá v Mongolsku a že nám přinesla pravý mongolský jogurt. Byla ho celá láhev a tak jak byla jsem jí dali kamarádům z Gazely. Ti dorazili za soumraku. Snažili si ještě prohlídnout klášter, ale nepustili je dovnitř. Večer se u nás zastavuje řada kolemjedoucích Mongolů. Na koni, na motorce a taky na motorce ve dvou s kozlem v náručí.

mongolsko_158
Spaní u Erdenetsogt

Ráno navštěvujeme v jurtě sousední rodinu a vracíme jim sklenici od jogurtu. Dáváme jim také nějaké drobné dárky, co vezla Gazela. V klášteře pro změnu předávám fotografie od Petra. Opět mají velkou radost, i když ten konkrétní člověk z fotky tam není. Ale ostatní ho poznávají a tak nám otvírají a pouští nás dovnitř a můžeme si prohlížet klášter jak chceme. Tento se klášter se nám líbil ze všech navštívených nejvíce.

Mongolsko_167
Kášter Erdenetsogt

Cesta na sedlo údolím řeky je brod za brodem. Po pár kilometrech míjíme geologickou expedici. Obrovské ZILy táhnou vrtné soupravy a za vlekem s vrtnou soupravou mají připojenou ještě cisternu s benzínem, aby vůbec hory přejely. Dojeli jsme Gazelu, opět jí předjeli a jak na ní občas čekáme, tak k nám při každé zastávce někdo zajede. Všechno pastevci na koních a všichni moc milí.

mongolsko_176
Pastevci na cestě na Tsetserleg

Za sedlem se krajina více zelená a objevují se konečně větší lesy. Táboříme na nádherném místě u řeky pod sosnami, chytáme ryby, večer ohýnek, jen kytara nám chybí. Ráno Gazela odjíždí dříve a tak dále pokračujeme sami. V GPS si všímám, že kluci před dvěma lety v jednom místě uhnuli prudce nahoru na hřeben a pokračovali vedlejším údolím. To není jen tak, tady bude pořádný brod. Byl, široká hluboká řeka s oblázkovým dnem. Následuju trasu kluků a tak do Tsetserlegu přijíždíme z kopců z druhé strany. V kopcích jsme potkali belgickou dvojici, která šlapala s batohama, koukali na nás jak na ufony.

mongolsko_187
Konečně spaní u řeky pod borovicemi

Tsetserleg je za šeredné město, mají tu nějaký klášter, který zrovna rekonstruují, nic hezkého. Tak se najíme a hned pokračujeme do Charchorinu, kde odbočujeme do údolí řeky Orchon. Spíme u řeky, kolem se pasou koně, za tmy přiženou stádo dalších koní přes řeku, pak přiběhne obrovské stádo koz. Romantika jako řemen. Víte, proč mají tolik koní? Protože je přes zimu jedí!
Největší atrakcí je zde Orchonský vodopád. Řeka Orchon je zde zaříznuta v ostrém vulkanickém kaňonu a Orchonský vodopád vzniknul na přítoku, který padá 13m dolů do kaňonu řeky. Máme štěstí, pršelo a tak má vodu. Velmi často bývá vyschlý.

Mongolsko_212
Orchonský vodopád

Na planině kolem kaňonu řeky Orchon žije spousta mongolských rodin se svými stády. Měl jsem další fotografie, ale protože se rodiny stěhují, tak jsme lidi z fotografií nenašli. Ale v jedné jurtě je poznali a tak jsme tam fotky nechali. Kousek nad jurtami jsme se utábořili, koupali se v malém potoce, zkoušel jsem chytat ryby a vychutnávali jsme si nádhernou okolní krajinu.

mongolsko_215
Táboříme v údolí řeky Orchon

Druhý den jsme si v blízké jurtě půjčili koně a udělali si krátký výlet do blízkého lesa. Tam už byly dokonce i dřevěné domky. U jednoho visela čerstvě stažená kůže vlka. Smečky vlků prý představují pro místní v zimě velké nebezpečí. Když vracíme koně, tak v jurtách propuká fotografické šílenství. Všichni se nechávají fotit se všemi, až mě to přestává bavit, nechávám jim foťák ať si hrají a jdu se ven koukat, jak mi kluci jezdí na motorce. Sice z ní nedosáhnou na zem, ale jsou šikovní a poradí si.

mongolsko_221
Mongolové milují fotografování

Strávili jsme tady nádherný den s úžasnými lidmi! Pohostili nás sýrem, mlékem, airakem (lehce alkoholický nápoj z kobylího mléka).
Při odjezdu z údolí jsme narazili na orlí rodinu. Dva dospělí a jeden mladý orel seděli vedle cesty. Dojel jsem až 10m k nim a až když je Zdeňka začala fotografovat, tak se těžce rozběhli a popoletěli. Tak obrovské ptáky jsem nikdy před tím neviděl.

V Tsetserlegu absolvujeme povinnou návštěvu největšího mongolského kláštera. No nic moc, v horách je lépe. Z města vyjíždíme po hlavní cestě, která je dokonce kousek asfaltová. Za městem se ale mění ve stavbu dálnice, ta se stáčím nějakým špatným směrem a tak nám nezbývá než zastavit kolem jedoucí auto a zkusit se domluvit kudy dál. V autě jsou moc slušní lidé, paní umí rusky, holčička anglicky a pán ví kde je. Tak nás vedou večerem a hustým deštěm mongolskými horami asi 70km až na asfaltovou silnici mezi Arwajcherem a Ulanbaatarem. Ráno jsme najeli na krásný asfalt a uháněli na severozápad. Jenže po 60km asfalt končil. Mongol svojí chytrou hlavou vymyslel, že celou silnici zrekonstruuje. A protože byl na školení v Rusku, kde se dělá vše velké a pořádně, tak celých 200km silnice najdou rozkopali, rozorali a začali stavět všude současně. Jezdi si kudy chceš. Tak jsme se občas motali mezi bagrama, jindy zase jeli prašnou stepí a silnice byla někde ve vedlejším údolí. Všude už byla spousta aut a obrovská oblaka černého prachu. Po pěti hodinách jízdy jsme dorazili úplně vyřízení do Ulanbaataru. Tady jsme zabloudili a po hodině nesmyslného ježdění po městě jsme se vymotali z města a jeli směr hranice s Ruskem. Ulanbaatar je šeredný, paneláky kolem jedné ulice. Ani nás nenapadlo si ho prohlížet. Silnice na hranici je už pohoda, krásný asfalt a slabý provoz.

mongolsko_242
Předposlední noc v Mongolsku

Hranice jsme překročili bez problémů. Velice nás pobavil jeden rus, který uměl maličko česky, byl u nás na vojně a měl na předloktí vytetovaného českého lva a nápis ČSSR!!
U Bajkalu jsme si užili koupání a motorku naložili v Irkutsku na vlak. Naložení proběhlo bez problémů, na Sibiři jsou lidi normální. Jen jsme museli motorku zatlouct do rámu, vagóny do Moskvy totiž jezdí prázdné a tak nebylo možné jí obložit zavazadly a spadla by na první výhybce.
Z Moskvy Zdeňka odletěla a já během dvou a půl dne dojel domů.

Poděkování:
Marcela a Petr Mrhačovi – příprava cesty, večírek při startu a návratu
Martina Vašíčková, Jakub Dospiva, Tomáš Kočíš – bydlení v Moskvě
Pavel Dohnal Sitel Moskva – nabídka pomoci v nouzi a kontakty v Rusku, které jsem naštěstí nevyužili
Nikolaj Ivanovič Lenčekov – náčelník bagažného, který bez problémů zařídil odjezd motorky
Pánové Nevrla, Vršovský, Vopálecký z ČD – jízdenky, informace o vlacích a přepravě motorky
Honza škvor a celá posádka Gazely – za pomoc na cestě a příjemnou společnost
Posádka Nissan - totéž, ale je škoda, že s námi byli jen pár dní
Zdeňka – že to celé vzorně bez mrmlání a stále s dobrou náladou vydržela!
A všem kdo nám pomohli třeba i jen tím, že nám drželi palce.

Praha – Moskva Filip moto 2000km
Moskva – Novosibirsk Filip+Zdenka vlak 3300km
Novosibirsk – Tashanta (hr.Mongolsko) Filip+Zdenka moto 1400km
Mongolsko Filip+Zdenka moto 3300km (z toho asfalt pouze 300km)
Kjachta (hr.Rusko) – Irkutks Filip+Zdenka moto 800km
Irkutsk - Moskva Filip+Zdenka vlak 5200km
Moskva – Praha Filip moto 2000km

Celkem moto

Z toho bez asfaltu a vlastně i cest
11500km

3000km
Celkem vlak 8500km
Celkem 20000km

Ceny:

  • Celkem 70tisKč na dva lidi
  • Vlak jízdenky obě cesty necelých 30tis Kč
  • Motorka vlak obě cesty 16tis rublů

mongolsko_600

         Download          Bebova fotogalerie          RSS


Copyright © BEBA 2003 -
This work by Filip Beba Weber is licensed under a Creative Commons.
Uveďte autora - Neužívejte dílo komerčně - Nezasahujte do díla